Jak jsme hledali zážitkové broučky

Byli to vlastně broučci, které jsme na kolínském koupališti u Drožďárny hledali s bráškou kolem deky, na které jsme leželi s maminkou. Broučky jsme jí položili na ruku nebo na nohu a oni lezli a maminku šimrali.

Zabralo nám to hodně času, hodinu i dvě, protože to nebylo jen tak. Najít v parném létě nějakého broučka v ušlapaném trávníku nebylo lehké, ale dařilo se nám to. Pak jsme museli broučka umístit na správném místě, na maminčino lýtko nebo na ruku a museli jsme hlídat, aby broučci lezli nahoru po celé noze i celé ruce a udělali tak mamince krásný šimrací zážitek.

Také jsme museli hlídat, aby nám z maminky neslezli, protože to se hned nespokojeně zavrtěla. Vlastně jsme museli ty šimrací broučky na maminčině noze a ruce hlídat pořád a opatrně je korigovat, aby maminku šimrali efektivně!

Byla to zodpovědná a namáhavá hra, tak jsme se s bráškou střídali. Kája sbíral broučky a já je dávala na maminku a hlídala, aby se neflákali, lezli a šimrali a za chvíli jsme se s bráškou vyměnili. On broučky na maminku sázel a hlídal je a já je hledala kolem deky.

Největší radost jsme měli, když jsme našli ne broučka, ale brouka! Jenomže velcí brouci s námi odmítali spolupracovat a někdy se maminka podívala, co jí to tak podivně silně šimrá, a brouka ze sebe s křikem smetla a vynadala nám!

Ještě bych chtěla upozornit, že jsme broučkům, malým ani velkým, nikdy nic neudělali! Když si své odpracovali, to znamená, že za sebou měli asi desetiminutovou směnu, nechali jsme je jít a oni prchali z maminky a z deky, jen se za nimi prášilo!

A také bych chtěla říct, že jsme při této práci měli s bráškou výjimečně stejný, uspokojivý pocit, že děláme něco krásného pro naši maminku, kterou jsme oba milovali, ale v našem věku, já pět let a bráška Kája sedm, jsme nevěděli, jak jí to dát najevo nebo jak jí to dokonce říct, a šimrací broučci, které jsme na maminku dávali, nám oběma shodně připadali jako vyznání lásky a byli jsme si jistí, že nás maminka za to bude mít ještě radši.

Nikdy jsem na tohle léto, které jsme s bráškou Kájou trávili ve vzácné shodě, nezapomněla. Nikdy nezapomenu na citové pouto, kterým jsem se spojila s Kájou, až to ve mně cvaklo, abychom se hned potom oba napojili na maminku. Ještě dneska vidím před očima koupaliště, naši deku, sebe, maminku, Káju a broučky, jak lezou po mamince, která má zavřené oči a zdá se, že spí... a je to už skoro sedmdesát let!

Nedávno jsem udělala chybu a vyprávěla jsem příběh o zážitkových broučcích Ritě. Jaký byla maminka labužník a jak se jí líbilo, když jsme ji stéblem trávy šimrali po těle, a když jí to bylo málo, naučila nás, abychom sbírali zážitkové brouky, aby ji šimrali na nohou a rukou.

Rita mě s úsměvem poslouchala a přitom nespouštěla oči ze svého syna Františka, který je ve svých skoro dvou letech velmi vynalézavý a proto těžko uhlídatelný, a když jsem skončila, pobaveně se na mě podívala.

„Mami, a to tě nikdy nenapadlo, že si to babička vymyslela, aby vás zabavila a měla od vás pokoj? A podle toho, cos mi teď řekla, to vypadá, že to byl od ní geniální nápad! Naučím to Frantu taky!“