Já za to nemůžu! To ta průvodčí!

Jela jsem ze zkoušky do Kolína. Seděla jsem v kupé sama, přišla usměvavá průvodčí, ukázala jsem jí jízdenku, IN KARTU a průkazku ZTP a ona řekla, já vás znám i bez toho, a tím začala psát tenhle blog. Ne já. To ona.

„Čtu vaše knížky. A fejetony v ONA DNES.“ Potěšila mě.

„Děkuju. Ale do ONY už nepíšu. Redaktorky mi zasahovaly do rukopisu fejetonů, tak jsem se několikrát ozvala a naposledy jsem jim řekla, že jestli to udělají ještě jednou, končím s nimi. A ony z ONY skončily se mnou. Asi po šestnácti letech.“

„A rodiče rádi poslouchali vaše Dobrá rána na Dvojce.“ Přikývla jsem.

„To jsem ráda. Děkuju. Moje dobrá rána měla obrovský úspěch. Bylo to náročné, musela jsem spát v rozhlase, protože jsem začínala v pět hodin ráno a končila jsem v osm. Udělala jsem deset Dobrých rán, v roce 2012 a 2013. Po každém vysílání mi přišlo kolem sedmdesáti dopisů a asi čtyři sta mailů. Každému jsem odpověděla. A posluchači chtěli vědět, kdy budu zase vysílat já, protože jsme se střídali. A já z nikoho na Dvojce nemohla dostat termín dalšího vysílání tak, abych mohla na konci Dobrého rána říct, moji milí posluchači a příště se uslyšíme tehdy a tehdy. Při desátém Dobrém ránu jsem se naštvala a řekla do éteru, že je slušné na konci vysílání říct, kdy zase budu vysílat, že na to čekají hlavně posluchači senioři, ale bohužel, na Dvojce jsou neprofesionálové, kteří mi termín nejsou schopni říct.“

Usměvavá průvodčí si sedla naproti mně. Bez úsměvu.

„Vyhodili vás.“

„Jo. Tehdejší šéf mi poslal mail, že jsem zaútočila na český rozhlas a že mě stahuje z vysílání. Asi za pět let jsem poslala mail šéfce, co přišla po něm a zeptala se jí, jestli jsem pořád na černé listině a ona mi odepsala, že se ptala zaměstnanců, jak to tehdy bylo, a že se nemýlím, že jsem na černé listině pořád.“

„Paní Fuchsová, celá naše rodina pracuje na dráze a děda má schované všechny Železničáře, kam jste psala fejetony,“ řekla, aby mě potěšila, ale bohužel, já musela tenhle její blog dopsat po pravdě.

„To je milé! Pozdravujte dědu! To byla moc hezká spolupráce. V roce 2009 mi tam vyšlo asi dvanáct fejetonů. Naposledy tam vyšel fejeton o dvou klucích, se kterými jsem jela v noci z Prahy, a oni mi začali nadšeně říkat, že mají moji knihu, Když muž miluje muže, a že oba pracují jako průvodčí na ČD a jedou z Prahy, kde byli na koncertu a až do Kolína jsme si povídali o všem možném a bylo to strašně milé setkání a vlastně i milý fejeton, ale když v Železničáři vyšel, tak mi za pár dnů přišel z redakce mail, že se mnou ukončují spolupráci, protože si zaměstnanci Českých drah stěžovali na poslední fejeton.“

Tři vteřiny jsme se na sebe dívaly a pak jsme obě najednou řekly, to je strašný! Pak jsme se na sebe dívaly další tři vteřiny, a pak... pak jsme se začaly smát!

Tak, milá, usměvavá paní průvodčí, děkuju vám za tenhle blog, protože jste ho napsala vy!