Hrkání podruhé

Včera jsem dala nový blog: "Když v autě hrká, jsme jedno ucho. A když zahrká partner?"  Do diskuze mi napsal Martin Prášek a vyprovokoval mě k napsání druhého "hrkání"...

Martin k prvnímu blogu o hrkání, napsal do diskuze toto, cituji:

Bude to tím, že spotřebiče nedržkují, nekritizují, nejsou agresivní, netrpí premenstruačním syndromem a různými ryze ženskými charakterovými vadami a psychopatie. A poděkují alespoň bezvadným chodem.

A když něco hrká v chlapovi tak alespoň mlčí - ne jak ženská se svýma kecama typu "ty máš rýmičku ty umíráš" a podobně. Tak nějak mi jako chlapovi vychází lépe starat se o auto, sekačku, počítač, domácí spotřebič atd nežli o domácí fiflenu...

PS. Ačkoli v příspěvku není ani jediné sprosté slovo, jsem zvědav jak dlouho tady vydrží. Dámy totiž nesnášejí nastavená zrcadla...

Tolik Martin Prášek. A já mu odepsala, cituji:

Máte pravdu, Martine. Teď mě napadl ještě jeden blog. Díky vám. Bude v něm zhruba toto: Když chceme koupit cokoli pro sebe nebo pro rodinu, věnujeme tomu dost času - podle toho, jak je ta věc pro nás důležitá a kolik stojí. Určitě si nekoupíme auto kvůli tomu, že jeho modrá barva je nádherně modrá. Mám pravdu? Možná, kdybychom stejný čas věnovali výběru partnera, nepsala bych o hrkání. Osobně se snažím hrkání pana Fuchse slyšet, protože nemám čisté svědomí - jsem furt pryč, a když jsem doma, píšu. S výsledkem jsem spokojená. Nedávno jsme mluvili obecně o smrti, já řekla, že umřu dřív, a pan Fuchs řekl, že by tady beze mě nebyl, šel by za mnou.

Když si to teď tak čtu, tak vlastně nic dalšího psát nemusím. Martine, děkuju.