Hřbitovy jsou domovy

Narodila jsem se dva roky po smrti mého dědečka, a tak není divu, že maminka a hlavně babička, tehdy padesátiletá, chodily s námi, dětmi, skoro denně na hřbitov.

„Hřbitovy, to jsou domovy lidí. A my chodíme navštěvovat hroby lidí z naší rodiny.“

Na tuhle babiččinu větu nikdy nezapomenu. Opakovala ji často a já si, díky ní, vytvořila ke kolínskému hřbitovu velmi blízký vztah. Rodinný vztah. Nechodila jsem na hřbitov, ale chodila jsem domů. Chodila jsem za rodinou.

S babičkou, s maminkou a s bráškou, o dva roky starším, jsme nejdříve obešli rodinu a pak jsme procházeli celým hřbitovem a poslouchali ságy o jednotlivých hrobech. Nasávali jsme do sebe historii kolínských rodů, která se někdy prolínala s přítomností, to když jsme v sobotu nebo v neděli potkali na hřbitově pozůstalé od hrobů, o kterých jsme s bráškou věděli od babičky i od maminky, všechno. Kdo s kým. Kdy a kde. Proč. Věděli jsme všechno o štěstí i neštěstí rodin, o nenávisti, která v některé rodině byla tak velká, že byly na hřbitově hroby dva a jenom v jednom bylo tělo, znali jsme tragické lásky i nemoc, na kterou postupně umírala celá rodina.

A také jsme dobře věděli, že vedle hrobu, kde byli pochovaní rodiče babičky, rostou na starých, zapomenutých a proto zarostlých hrobech, lesní jahůdky. Byly malé a sladké. Někdy jsme se hádali s bráškou, kdo z nás si který hrob „sklidí“ tak moc, že se mezi nás musela vložit babička a vyhnala nás od hrobů na cestičku, kde jsme se uklidnili a teprve potom jsme se mohli vrátit a „očesat“ jahůdky v tichu a míru.

Když jsem vyrostla, vodila jsem na hřbitov své kamarády a později i své lásky a šokovala je tím, co všechno jsem o jednotlivých hrobech věděla. Upozorňovala jsem je na nápisy na pomnících, na známá kolínská jména i na osudy, které připomínaly už jenom data narození a úmrtí. Věděla jsem, který nápis se musel nechat v padesátých letech vymazat, aby se koncem šedesátých let znovu obnovil a už na svém místě zůstal. Fascinovaly mě tituly, funkce a majetky, které se na pomnících objevovaly před jménem či za jménem, i skrytá ironie proti tehdejšímu režimu, která se občas schovala do veršů.

Prostě jsem chodila na hřbitov jako domů, a tedy ráda. A proč ne? Vždyť babička přece říkala, že hřbitovy jsou domovy lidí, a my chodíme navštěvovat hroby lidí z naší rodiny.

Když se mi narodil syn, chodila s ním na hřbitov moje maminka - teď už i za babičkou a později i za mým bratrem, se kterým jsme se hádali o jahůdky a ještě později i za mým tátou.

I já tam chodím, nejradši sama. Zastavím se u „mých hrobů“ a povídám si s rodinou. Je zvláštní, že právě tady, na hřbitově, šeptám členům rodiny věci, které bych nikdy neřekla nahlas před živými. Jsou to většinou věci smutné, kterými se trápím sama v sobě a pokaždé, když se ze všeho doslova vyšeptám, se mi uleví, protože vím, že ti, kteří leží „v mých hrobech“, mě slyšeli a pochopili, a vlastně mi i poradili. A i když nevím, jak to udělali, je pravda, že pokaždé, když se jim vyšeptám ze všeho, co mě trápí, odcházím ze hřbitova klidná a vím, že bude lépe.

A představte si, že brzy zjistím, že lépe opravdu je!

P. S.

Tento fejeton vyšel 21. ledna 2015, v Magazínu DOMA DNES.