Historka z vlaku

"Jej, paní Ireno, to mi nedělejte. Těšila jsem se na nějaký nový historky z vlaku a Vy takhle..." To mi napsala blogerka Ludmila Odarčenková, v diskuzi k předcházejícímu blogu.

Mohla bych psát o tom, jak jsem včera jela do Prahy, na zkoušku záskoku, připravovala jsem si nějaké texty a mladá žena, která také nastupovala v Kolíně a sedla si vedle mě, se mě asi po dvaceti minutách zeptala, jestli jsem Irena Fuchsová. Že mě čte a poslouchá v rozhlase. A že si už mockrát říkala, že se mnou třeba někdy pojede vlakem, a že se jí teď chce strašně smát, že se jí to povedlo! Jmenuje se Vlasta Špičková, má webovky www.zelenemenu.cz, a jestli nám to vyjde, jdeme spolu příští týden na kafe.

Ale to asi není to, co by si kolegyně blogerka, Ludmila Odarčenková, chtěla přečíst. Tak jsem našla tuhle příhodu, starou šest let: 

Ráno jsem vstala radostně, bylo pondělí a v magazínu ONA DNES mi měl vyjít fejeton, tak jsem se měla na co těšit. Ale když to tak probírám, tak se vlastně na něco těším každý den, a tím pádem vstávám radostně každé ráno!

Magazín ONA DNES jsem si prohlédla hned v parku, zatímco se náš Atíček blaženě věnoval vůním psích dam, a byla jsem spokojená ještě víc. Fejeton byl úžasný! Fuchsová je fakt dobrá!

A krásné ráno pokračovalo. Vlak na Prahu zpoždění neměl, sice byl dost plný, ale s vytrvalostí dojížděče jsem procházela tak dlouho vagony, až jsem objevila kupé, kde seděli jenom tři lidé. Sympatický třicátník pracoval na notebooku, studentka naproti mně se učila a éterická dáma na sedadle u dveří podřimovala.

Bylo tam příjemné, pracovní ticho, tak jsem začala dělat korektury své další knihy. Za Pečkami se éterické dámě rozezpíval mobil a ona se ve vteřině změnila ve řvoucí popelnici. Bylo po idylce.

„Jedu do Prahy koupit ty potahy! U nás nic nemají! … Zbláznila ses, Renato? Bílý?! Musím koupit tmavý! Olda je prase, všechno zasviní! … Kostičkový taky ne! Nenávidím kostičky! Máma na mě pořád rvala kostičkový sukně! ... Proč? Nevím proč! Jak mám vědět, proč na mě moje máma rvala kostičky? Zeptej se jí! … Prostě nenávidím kostičky! …  Renato, neblbni! Bílou?! Nechci bílou! Dej mi pokoj s bílou! Přece ti říkám, že je Olda prase! … Je prase! Neříkej mi, že není prase! Kdybys viděla, jak leze do postele... Ty po něm nepereš! Já vím, že bílá by se tam hodila, ale ne! … Ty ses zbláznila?! Černý potahy?! Černý?!…  Jo, říkala jsem tmavý! Ale když řeknu tmavý, nemyslím tím černý!“                                                           

Zvedla jsem oči od korektur. Studentka i mladý muž s počítačem už po sobě vytřeštěně koukali, tak jsem se k nim rychle přidala.

Co to je, ptali jsme se navzájem pohledy a zvedali jsme oči na strop kupé. To je tedy síla! 

Dáma - popelnice mluvila a mluvila. A pořád o látce na potahy. Renata s ní měla svatou trpělivost!

V Úvalech konečně skončila. Zdálo se, že barvu s Renatou vyřešila, schovala mobil a z popelnice se opět stala éterická víla, choulící se v rohu, jako by v kupé nikdy nebyla.

Bylo to silnější než já. Vážně. A tak jsem se nadechla.

„Tak jakou barvu nakonec koupíte?“

Studentka a mladý muž se na mě pobaveně podívali a éterická dáma zkoprněla.

„Prosím? To mluvíte se mnou?!“ Přikývla jsem.

„Ano. S vámi. Dvacet minut poslouchám, jaké potahy máte koupit, tak se nedivte, že mě to zajímá! Tak co vám Renata poradila? Bílé asi ne, co? Když je váš Olda prase!“

Dáma se rychle zmobilizovala.

„Co si to dovolujete?! A co je vám vůbec do toho? Jste normální?! Slyšeli jste ji?!“

Mladý muž si odkašlal.

„Máte pravdu, co je jí do toho!“ Mě sjel pohledem a na ni se usmál.

„Děkuju vám, pane,“ řekla popelnice, zavraždila mě pohledem a laskavě se podívala na mladého muže, který se k ní naklonil.

„Máte pravdu, není normální. Co je jí do toho, jakou barvu vyberete! Mě by zajímalo něco jiného! Na co vlastně ten potah je?“

Všichni tři jsme se smáli celou dobu, co se éterická dáma oblékala, a vlastně jsme se smáli i potom, když bouchla dveřmi kupé...