Hele, vozíčkáři, zase jsem to za vás doma schytala!

„Nebuď chcípák, ta v televizi se dostala na vozejku až na Mount Everest a ty nejsi schopná dojít na nákup!“

Tak tohle mám na talíři po každé reportáži o tom, jak se nějaký snaživý vozíčkář nebo snaživá vozíčkářka šplhají někam na horu, nebo se krkolomně prohání po skalních útesech.                        

Jak mám vysvětlit panu Fuchsovi, že se někteří tihle snaživci dostali na vozejk po úrazu? Že do té doby byli zdraví, někdy i trénovaní? Že mě s nimi nemůže srovnávat, protože moje tělo napadl bacil dětské obrny v mých čtyřech letech a zakousl se do něho tak, že ho ode mě nikdo nikdy neoderve, i kdyby chtěl sebevíc!

Nevysvětlím mu to, protože chodím. Nejsem na vozejku, jako ti snaživci-horolezci. Pan Fuchs nepochopí, že s ním nechci jezdit na dovolené a vstřebávat zážitky, protože to pro mě znamená chodit a chodit. A jak mám k tomu ještě cokoli vstřebávat, když ujdu dvakrát pět set metrů a jsem ráda, že si sednu? Nevstřebám nic. Tečka.      

Dětská obrna, proti které se začalo očkovat v letech 1957 – 1960, je hnusně zákeřná tím, že napadne nervovou soustavu. Mně byly čtyři roky, byl srpen, ten má tahle mrcha ráda a možná má ráda i posvícenské koláčky, protože v Kolíně bylo ten den posvícení. Slaví se v neděli, která je blíž k svátku Bartoloměje, protože v Kolíně máme chrám sv. Bartoloměje.                               

Babička mi oblékala bílé podkolenky a mně levá noha pořád padala. Jednou. Podruhé. Potřetí jsem dostala od babičky pohlavek a urazila jsem se. Na dvou fotografiích z posvícení se tvářím naštvaně. Dost naštvaně. A to jsem ještě netušila, že se do mě právě zakousl bacil dětské obrny! Večer jsem nic nejedla a druhý den jsem se nemohla vůbec postavit. To se už bacil zvědavě producíroval v mém čtyřletém těle a rozhodoval se, kde všude se uvelebí.                                                       

Další den jsem se už postavila, pak jsem začala chodit, ale protože to nebylo ono, odvedli mě k doktorovi.

Ve středočeském kraji bylo v té době hodně případů dětské obrny. Některé děti i umřely. Já dopadla docela dobře. A zhruba do čtyřicítky jsem se tak i cítila. Zdravé nervy totiž vyšlou do těch zničených nebo částečně zničených nervů, takzvané výhonky. A tyto výhonky udržují obrnáře v relativním pocitu zdraví. Ale po čtyřicítce začnou tyhle výhonky odumírat a to tak, že nenávratně. Takže obrnář, který se do té doby švihácky promenádoval na berlích, jde na vozejk, protože ho už ruce na berlích neunesou. Výhonky, které v nich do té doby měl, mu právě odumřely.

Laicky řečeno se z většiny obrnářů (i ze mě) stávají po čtyřicítce chcípáčkové, protože začneme trpět tzv. post-poliomyelitickým syndromem. Kromě jiného jsou to i ataky únavy, kdy si prostě musím sednout a představa, že se vláčím na vozejku na sebemenší kopeček mě děsí…

Ale vysvětlujte tohle panu Fuchsovi, který nepochopí, že jsem byla v pětatřiceti schopná ujet na kole i 70 km za den a vylézt na Sněžku a najednou mám atak z toho, že projdu supermarketem! Podle něho jsem líná a vymýšlím si! Nic mi není! A nikdy mi nic nebylo!

A když to občas konečně začne jakžtakž chápat, tak je jako na potvoru v televizi reportáž o dalším snaživci na vozejku, který se, se svými svaly jako beton, přímo vznáší cestou necestou, zatímco já jsem ráda, že vůbec jdu…

Přátelé vozíčkáři, kolegové v postižení, držme při sobě! Buďte k nám solidární! Sakra, to by vám snad kolo vod vozejku upadlo, kdybyste se o nás, obrnářích, občas, při svých výstupech na Mount Everest, zmínili? Stačí, když řeknete, že ti, co mají dětskou obrnu, jsou větší chcípáci než vy, i když vypadají proti vám relativně zdravě!

Pak snad i pan Fuchs konečně pochopí, co má doma…