Geniální svatební dar

 „Terezko, už jsi vymyslela, co koupíme Oldovi?“ Leželi jsme vedle sebe po prvním milování a odpočívali před druhým. V téhle rozkošné pauze jsem si řekl, že je nejvhodnější chvíle, abych začal o svatbě.

          Ne o naší, protože řeči o naší svatbě neměla Terezka ráda, ale o svatbě našeho kamaráda Oldy, na kterou jsme byli pozvaní. Dělal jsem to fakt šikovně! Když jsem nesměl mluvit o naší svatbě, využíval jsem svateb našich kamarádů, abych Terezku na vdávání alespoň trochu navnadil!

            Už dva roky jsem si totiž strašně přál, aby si mě vzala, ale ona nechtěla. Prý moc piju! Přeháněla, samozřejmě. Když jsem byl s ní, v pití jsem se krotil a krotil jsem se rád. Proč bych se nekrotil? Terezka byla jediná žena na světě, kterou jsem si chtěl vzít a být s ní do konce života!

            Věděl jsem, že jakmile bude moje žena, odpustí mi i moje pití, které se vlastně pitím nazvat nemohlo, protože jsem ho měl pod kontrolou. Proboha, tak se občas trochu napiju. Co by chtěla? Mám firmu a čtyři sta zaměstnanců, slušně vydělávám, postavil jsem nádherný dům, mám dva byty, chalupu, tři auta, dvakrát někdy i třikrát za rok vozím Terezku na dovolené co nejdál od Česka...

            Na Oldově svatbě ji prostě přemluvím, aby si mě vzala, bude svatba a hned potom děťátko a já budu nejšťastnější piják na světě!

            Terezka se protáhla a pak se mi schoulila do podpaží.

            „Citroník... kup citroník, Kvido!“

            „Co?! Citroník...? Jako kytku? V květináči?“

            „Ano... ano... citroník, miláčku! Rozroste se do nádherného keře, ponese plody... citroník je pro novomanžele rostlina budoucnosti! A pak... bude rodit! Je v tom symbolika, chápeš, miláčku?“

            Chápal jsem všechno. Terezka je geniální! Na Oldově svatbě jí nenápadně nadhodím, že už jsem poslední z naší party, kdo ještě není ženatý a že bych se strašně rád oženil a že ona určitě ví, s kým a že...

            „Kup citroník, miláčku! Kup citroník!“

            Vyhoupla se na mě a já ji k sobě přitiskl. Naše druhá cesta do nebe mohla začít.

            Když jsem ji odvezl k ní domů- bydlet se mnou nechtěla, prý až po svatbě - jel jsem do hospůdky, kde Olda pořádal rozloučení. Se svobodou se přece chlap musí rozloučit, a jeho kamarádi přece musí být při tom!

            Rozloučení bylo bouřlivé a trvalo do rána. Před šestou hodinou jsem zavolal svému řidiči a ten přijel a odvezl mě domů. Svatba byla až odpoledne ve dvě, s Terezkou jsme se měli sejít před radnicí, takže času na vyspání jsem měl dost. Než jsem upadl do postele, poslal jsem své lásce esemesku, že ji miluju a propadl jsem se do bezvědomí...  

            V poledne mě probudil budík. Bylo mi nádherně, jako bych se měl ženit já a ne Olda! Dneska Terezku zmáknu! Přece jí už konečně musí dojít, že jsem pro ni ten jediný a pravý! Budeme se nádherně doplňovat! Já mám prachy a ona má nápady! Třeba jak včera přišla na to, co mám koupit Oldovi...

            Sakra?! Svatební dar! Úplně jsem na něj zapomněl! Co to Terezka říkala? Co mu to mám koupit? Chodil jsem po bytě a přemýšlel. Ne a ne si vzpomenout. Ve sprše jsem si také nevzpomněl. Při oblékání také ne. Vzpomněl jsem si, teprve když jsem vyšel před dům a zamžoural proti slunci.

            Terezka je geniální! Člověk by řekl, že je to taková obyčejná věc, že se to snad ani jako svatební dar nehodí, ale jak ona mi to dokázala zdůvodnit! Jak ona dokáže ve všem vidět symboliku!

            Obřad byl úžasný a já se vedle Terezky zalykal vzrušením. Vypadala nádherně! A co teprve, až bude stát vedle mě jako moje nevěsta! Všichni před její krásou padnou na zadek! Už aby padli, kurva!

            Když bylo po, nasedli jsme do aut a jeli v dlouhé koloně na zámeček za městem. Po obědě jsme začali jeden po druhém dávat novomanželům dary. Došel jsem do auta pro Terezčin geniální nápad, který jsem si nechal nádherně zabalit, a čekal jsem, až na mě přijde řada. Terezka kývla zvědavě na balíček. 

            „Cos koupil, miláčku?“

            Políbil jsem ji na tvář.

            „To, cos mi poradila! To byl geniální nápad, Terezko! Geniální!“

            Spokojeně se usmála a já byl v tu chvíli nejšťastnější chlap na svatbě! Kam se na mě hrabe ženich, pomyslel jsem si, a když na mě přišla řada, stoupl jsem si a jemně jsem zvedl i Terezku, aby stála vedle mě. Byl jsem strašně hrdý. Na Terezku, na sebe a hlavně na náš společný dar, který má v sobě tolik symbolického!

            Opatrně jsem rozbalil papír a vytáhl náš společný dárek. Byl nádherný! Jak to říkala Terezka? Rozroste se do nádherného keře, ponese plody... citroník je pro novomanžele rostlina budoucnosti!

            Do prdele!

            Podíval jsem se na Terezku, která na mě koukala, jako bych se právě přiznal, že můžu za zátopy v Česku a pak jsem se podíval na síťku, ve které se vesele šklebilo dvacet citronů...

P. S.

Tahle povídka je z mé knihy, Když chci zabít manžela, http://www.kdyz.cz/vydane-knihy  která vyšla v roce 2007, je už dávno rozebraná, a čtenáři se na ni furt ptají, a tak uvažujeme s panem nakladatelem, že ji vydáme podruhé...