Fuj, ty nekouříš?!

Kouřím. Doma ne. Ani ve své pracovně. Kouřím venku. A když někdo drze zasáhne do mého soukromí a zeptá se mě, i když mu do toho nic není, ty kouříš venku, odpovídám větou, kterou jsem v roce 1977 slyšela v jednom italském filmu. Je to zdravější než si kouřit doma.

Nekouřím doma od roku 1975, kdy se mi narodil syn a bydlela jsem s ním v jedné místnosti. Chodila jsem kouřit na dvůr. A od té doby kouřím venku. Nemám cigaretu spojenou s kafem, ani s jinými obřady, které kuřáci mají. Když přijdu domů, vím, že další cigaretu si dám, až půjdu ven. Třeba až půjdu se psem. Ano, večerní i ranní procházky s naším Atíčkem mám ráda.  

Mám v Kolíně i svoje cigaretové ulice a uličky. Nechodí tam moc lidí a tak si svoji cigaretu můžu vychutnat. Přemýšlet si při ní. Mám i své odpadkové koše a kanály. Když si zapálím cigaretu při odchodu ze své pracovny, projdu kolem Chrámu svatého Bartoloměje http://www.bartolomej-kolin.cz/cz/chram (na jednu z jeho věží koukám z okna pracovny), pozoruju kameny v jeho zdech a představuju si muže, kteří s těmito kameny pracovali, jejich manželky, děti, moje duše se s kameny propojí, hlava se mi vyčistí, a pak jdu Parléřovou ulicí od kostela k náměstí a na konci této ulice je kanál, kam hodím právě dokouřenou cigaretu...

Stejný postup se opakuje, když jdu do pracovny. U kanálu si zapálím, jdu pomalu do kopce ke kostelu, potom kolem kamenných zdí věží, kouřím a rovnám si v hlavě, na čem budu dneska pracovat, co udělám nejdřív, co potom a co vůbec ne, dojdu pod okna své pracovny, postavím se nad kanálek a vychutnávám si poslední kousek cigarety...

„Fuj, ty kouříš,“ ozve se nečekaně vedle mě, já se leknu a blahodárný vliv kostelních kamenů je ten tam. Kamarád Pavel Mucha.

„A co je ti do toho, sakra?! Já ti taky neříkám, fuj, ty nekouříš?!“

Překvapeně na mě koukal a pak přikývl.

„Máš pravdu, tak se nerozčiluj…“

„Budu se rozčilovat! Zkazil jsi mi moji poslední chvilku s cigaretou. Teď zalezu do pracovny a budu celej den psát, kouřit nebudu, budu se těšit, jak si dám cigaretu, až půjdu domů, a von zrovna musí jít kolem Mucha a mít přiblblé poznámky...“

Ale to už jsme se oba smáli. Známe se pětatřicet let. Přesně od té doby, kdy jsme vodili své syny do stejných jeslí. Nicméně to, že jsme se smáli, neznamená, že tenhle blog nedopíšu tak, jak chci.

Vy, co nekouříte, dejte nám, co kouříme, pokoj. Ano? Odpusťte si ty svoje řeči. Co je vám do toho, že kouříme? Vy nám snad dáváte na cigarety? Kouříme vám pod nos? Co se mě týče, tak já kouřím, když jdu po ulici, kde skoro nikdo nejde nebo kouřím a stojím nad kanálem. Takže nejsem na vaše řeči zvědavá! Fakt ne.

Já vám taky neříkám, fuj, ty nekouříš?! Neříkám vám to, protože mi je úplně jedno, jestli kouříte nebo nekouříte. Dělejte si, co chcete. A já si budu taky dělat, co chci. A jestli mě někdy uvidíte, jak někde venku kouřím, tak si, prosím vás, pamatujte, že je to moje věc a vám do toho nic není. Děkuju vám.