Facka na prvního máje 1962 a pan Košnar

Když jdu od kolínského náměstí Husovou ulicí a kouknu se do prvního patra, na dvě okna našeho bytu nad prodejnou chlebíčků od Fialy, na tuhle facku si nikdy nevzpomenu. Ale na to, jak jsme koukali z okna, vzpomínám často.

Táta nikdy do prvomájového průvod nechodil, ale když šla jeho fabrika naší ulicí na náměstí, kde byly za chvíli projevy funkcionářů, čekal za záclonou, až půjde pod okny jeho parta, pak se vyklonil z okna a domlouval se s chlapy, ve které hospodě se sejdou.

I v roce 1962 se vyklonil z okna, ale přesně ve chvíli, kdy se vyklonil, přestali muzikanti v čele průvodu hrát, průvod se zastavil a s ním se zastavila i tátova parta, která stála přímo pod naším oknem.

A já, do úlevného prvomájového ticha, které bylo najednou v celé ulici, jsem za tátou, schovaná za záclonou, zakřičela, hurá! Ať žije první máj!

Na tátu se v tu chvíli nepodívali jenom chlapi z jeho party, ale podívali se na něj všichni, kdo stáli naštosovaní v naší ulici, táta bleskurychle prolétl záclonou a vrazil mi facku.

A víte, proč jsem si na tuhle facku vzpomněla? Čekala jsem dneska před osmou hodinou na Zálabí, na autobus, který jede na nádraží. Kolín byl ucpaný jako každé ráno, auto za autem se sunulo ze starého mostu a stejná řada aut se sunula ke starému mostu, za kterým je pořád naše Husova ulice i dům číslo 49, kde jsem v roce 1950 narodila.

Z okna blíž k náměstí se vyklonil na prvního máje 1962 můj táta, aby mi za chvíli vrazil facku a v polovině padesátých let se z okna skoro každý den dívala pětiletá Irenka a její o dva roky starší bráška Kája. Oba měli před sebou papíry a tužky a zapisovali si, komu pod okny projede víc aut.

Střídali jsme se. Čekali jsme, co projede mně a pak, co projede Kájovi. Za auto jsme dávali 2, za motorku 3, za kolo 4, a když někdo kolo vedl, byla to 5.

1 dostával pan Košnar se svými koňmi a vozem. Kolem poledne jezdil naší ulicí pravidelně ze svých políček na oběd a kdo z nás dvou měl na něj štěstí, vyhrál hru. Pan Košnar na nás pokaždé kynul, protože znal naší rodinu i nás dva a my se tetelili blahem...

Tak tyhle dvě vzpomínky vylovila z mé paměti dnešní ranní kolínská kolona aut od starého mostu a kolona aut na starý most.

Prvomájovou facku a pana Košnara.