Dopis pro moji maminku k svátku

Moje milá maminko, mám obrovské štěstí, že pořád ještě víš, kdo ti píše, a jak tě tak vidím stárnout, myslím, že to budeš vědět furt. Jak říkám, mám obrovské štěstí.

Já vím, bude ti devadesát dva, ale stejně bych ti moc přála, abys už nohy neměla tak oteklé a nebolely tě. Sice bereš prášky na odvodnění, které ti pomáhají, ale zase pořád musíš chodit čůrat. Vždyť víš, jak jsi mi dneska říkala, když jsme si volaly, kolikrát jdeš za noc...

Taky ti přeju i závidím, tvoji obrovskou chuť k jídlu! A strašně ráda ti nakupuju, když za tebou jedu, všechny ty dobroty, které máš ráda. Sladkosti, rybičky, šunku, koláče, saláty, brambůrky - a když odjedu, trnu, že to všechno sníš a bude ti špatně, a večer ti volám, a ty mi, samozřejmě, řekneš, že jsi všechno snědla a že je ti špatně, ale že to bylo dobrýýýý a abych zase brzy přijela!

Každý rok ti vozím osázené truhlíky na tvoje čtyři okna, a mám radost, jak se chlubíš sousedům, ale na druhou stranu jsem už loni viděla, že tě zmáhá, chodit ty truhlíky ven, před baráček, zalévat. Letos v dubnu jsi mi řekla, Irenko, už mi ty truhlíky nevoz. Já už bych je nezvládla zalévat. A mně se ulevilo, i mi bylo smutno.

A začínám se trochu bát, kdy mi řekneš, už mi, Irenko, nevoz žádné jídlo, já už na nic nemám chuť...

Mám tě moc ráda, maminko.

Tento blog jsem uveřejnila 5. května 2014 ve 23.03.00

P. S.

Moje maminka zemřela za dva roky. V srpnu 2016. 

Všechny nás rozmazlila tím, jak zůstala do poslední minuty svá. Taková, jakou jsme ji znali celý náš život.

Mysleli jsme si, že taková zůstane navždycky.

Mysleli jsme si, že tady s námi zůstane navždycky.