Dokud nás smrt nerozdělí. A proč?

Do důchodu přichází generace, která dospívala koncem šedesátých let. Generace mániček a minisukní. Generace prvních diskoték a mejdanů. Generace česko-slovenských beatníků i generace volné lásky. Doba přála svobodě. Ve všem.

Je to generace, která zažila 21. srpen 1968. A následnou normalizaci. Dočkala se sametové revoluce, když jí bylo kolem čtyřiceti let. Měnila své životy podnikáním, cestováním, rozvody. V téhle generaci byla stále svoboda šedesátých let. A svoboda, to je i změna.

Teď postupně odchází do důchodů. A manželství, která přežila, se dostávají do krize, i když stále více důchodců pracuje, jejich děti jsou velké a soběstačné, a pracující důchodci se bezstarostně nadechují svobody.

Bohužel se stává, že jeden z partnerů uklouzne a spadne do příjemného, teplého bahna, spadne do role důchodce, ve které se mu zalíbí a návrat zpátky ho neláká. Letáky o slevách se stávají jeho nejdobrodružnějším čtením, pozorování a kritizování sousedů a kamarádů, jeho nejmilejším koníčkem. A jeho zdravotní stav je pro něho tím nejdůležitějším na světě, i když jediné, co mu je, jsou běžné příznaky stárnoucího těla a duše.

Zatímco druhý z partnerů stále pracuje a jeho obzory zůstávají stejné, po návratu domů zjišťuje, že naposledy se nadechnout svobody, může před dveřmi do bytu a pak už se jenom dusí...

"Víš, že mám příznaky roztroušené sklerózy," zeptá se ho partner a ten druhý si povzdychne. To zas slyšel něco v televizi. V novinách to nečetl, protože noviny zakázal kupovat - stejně v nich nic není. Ale partner, který stále svobodně dýchá, si noviny kupuje tajně a před příchodem domů, je nikdy nezapomene vyhodit.

Trvá to rok. Dva roky. Třetí rok je kritický.

Partner, který stále svobodně dýchá, si začne připadat, jako když na něm stojí lokomotiva.

Nezajímají ho nemoci toho druhého, protože dobře ví, že mu nic není, i když má na poličce plno prášků a denně tráví hodiny přemýšlením, který si má vzít. Nezajímají ho letáky se slevami, ani postřehy o sousedech a kamarádech, které jsou pořád stejné a ubíjející, jako ostatně všechno, co se odehrává v této domácnosti bývalé máničky a bývalé nositelky minisukně.

Za pět let mi bude sedmdesát. Pokud s ním zůstanu, zblázním se! Nenávidím víkendy, nenávidím svátky! Poslouchat pořád stejné řeči a jeho hekání, kde ho co píchlo a jakou zákeřnou nemoc má?

Ne. To nevydržím.

Proč bych se vlastně nemohl(a) rozvést?

Dokud nás smrt nerozdělí? Hahaha. A proč?