Dlouhé rukávy v horku

Byl teplý letní den a celý svět se smál... vím, že včera ještě nebylo léto, ale horko bylo jako v létě. Sešla jsem se s kamarádkou, se kterou jsem byla v roce 1980 v nemocnici na stejné operaci, a už jsme si "zůstaly".

Já měla tričko a ona blůzku s dlouhým rukávem. 

"Už zase," kývla jsem na její paže, zakryté rukávy. "Neměl by už umřít, abys byla konečně šťastná vdova?" Pokrčila rameny.

"Nejsem sama. Pokaždé, když čtu, že nějaký chlap zavraždil svoji manželku, tak si řeknu..."

"... tohle mě čeká taky," dopověděla jsem za ni. Naštvaně se na mě podívala.

"Ne! Řeknu si, ten ji určitě celý život týral a nikdo o tom nevěděl, protože před lidmi se k ní choval jako ten největší milující manžel a..."

"Přesně jako ten tvůj."

Z úst se jí udělala podkova, tak nemohla hned odpovědět a promluvila až za chvíli.

"Teď už to vydržím. Jsme spolu čtyřicet dva let."

"Přeju ti hodně parné léto! A co budeš dělat, když tě praští do obličeje, jako to dělával a ty ses furt vymlouvala, že jsi spadla z kola? Teď už na kole nejezdíš."

"Do obličeje mě nepraštil hodně dlouho," odsekla a já si neodpustila ironickou poznámku.

"Ó! Jak milý chlapec."

Ale pak už jsem toho nechala. Nestěžovala si, nepotřebovala vrbu, začala jsem já. Potom jsme si už povídaly "normálně", pak jsme se domluvily, kdy se zase sejdeme a rozešly jsme se.

Ty její dlouhé rukávy jsem ale měla před očima furt. Vykašli se na to, říkala jsem si. Je ve svém vězení dobrovolně. Když jí před deseti lety zemřeli brzy po sobě rodiče a zůstal po nich domek na vesnici, říkala jsem jí, rozveď se a nastěhuj se tam. Nechtěla. Prý je tam všichni znají a kdyby se tam nastěhovala sama, celá vesnice by tím žila. A také se ho bála. Že by jí nedal pokoj.

Nakonec se tam nastěhoval její syn s rodinou a svůj byt v Praze začal pronajímat. Proč se do toho bytu nenastěhuješ ty, říkala jsem jí. To by děti nepřežily, odpověděla. Od té doby, co dcera se synem odešli z domova, jim tvrdím, že se táta umoudřil, a že už mi nic nedělá. Nemůžu jim přece po dvaceti letech říct, že se rozvádím, protože mě jejich otec pořád mlátí. Co by mi na to řekli? A co by řekli vnuci a vnučka? Dědu mají rádi.

Nakonec jsem dlouhé rukávy pustila z hlavy. Stejně jim není pomoci. Ale vypsat jsem se z toho musela. A kdyby tenhle blog pomohl jedné jediné ženě, aby se přestala bát a začala žít svůj život, byla bych hodně šťastná. Vážně.

P. S.

Ať žijí trička v teplých letních dnech! 

Mor na dlouhé rukávy!