Devadesátileté dítě

Děti se mají chválit a milovat. Napsala jsem na toto téma blogy, povídky, fejetony. Převládal ve mně pocit, že jsou to právě otcové, kteří chválí málo. Teď si říkám, že matky svým nechválením a neláskou, nadělají větší paseku... 

Bylo mi třicet let, když jsem se s Marií potkala. Jí bylo tehdy pár let přes padesát. Nejdříve jsem to byla já, kdo se jí svěřoval a poslouchal její rady a posledních pár let jsem to já, komu se devadesátiletá Marie svěřuje jaksi mimochodem. 

Vzpomíná na dětství na vesnici, na včeličky, na kvetoucí keře před domem, kde se na lavičce scházela s příbuznými, kteří bydleli v okolí a mimochodem se zmíní o tom, že v padesátých letech přišla o dítě. Pomáhala mamušence se senem a spadla na žebřík, který se jí zarazil mezi nohama.

"To jste pár dnů před porodem musela pomáhat se senem," hlesla jsem a Marie se usmála.

"Nemohla jsem přece nechat mamušenku, aby všechno dělala sama."

V roce 1927 se narodila jako první. Její bratr, dvojče, byl pořád nemocný a mamušenka se věnovala jemu. Holčička musela vyrůstat sama a brzy se musela starat o hospodářství. Bratr nemusel.

Měla štěstí, že v okolí bydlelo hodně tet, které ji měly rády a ona milovala je. Daleko víc než o mamušence, mluvila o Růžence, Božence, Jarušce, Milušce, Kristýnce. Když mluvila o mamušence, vzpomínala pořád na tu samou věc.  

"V noci jsem se na ni chodila dívat, jestli dýchá."

Hned po válce odešla za prací do pohraničí, protože mamušenka chtěla, aby grunt zůstal synovi, druhému dvojčeti.

"Postará se o mě. Ty se koukej vdát a mít děti."

Marii se podařilo všechno, co si mamušenka přála. Vdala se, bydlela daleko od mamušenky, která dřela na gruntu, protože její syn jezdil pracovat do města. Marie se pár týdnů před porodem vrátila domů. Chtěla rodit doma a také chtěla mamušence trochu pomoct.

K manželovi se vrátila bez dítěte a podruhé se jí otěhotnět nepodařilo.

To všechno jsem se dozvídala mimochodem. Při vzpomínání na dětství na malebném venkově.

"Měly jsme nádherný sad. Sklízely jsme s mamušenkou jablka a sklípek byl za chvíli plný. Tu vůni cítím ještě teď... Ale bratr je nejedl. Ten chtěl jenom maso. Tak měl maso. Mamušenka ho měla vždycky radši. Když koukala na mě, měla jsem pocit, že mě nevidí. Nikdy se mě nezeptala, co bylo ve škole. Nezajímalo ji to. Hned jsme šly na pole, na zahradu nebo do chlíva. Potřebovala mě na práci. Bratr nedělal nic."

Desítky, stovky negativních vzpomínek na mamušenku, zmíněných mimochodem.

Poslední negativní vzpomínka na mě včera vykoukla od včeliček.

"Mamušenka se jich nebála. Brala je do dlaně a přikládala si je na kolena, když ji bolela...v zimě jsme je přikrmovaly... jednou jsem přišla domů. Byla válka. Tetička Kristýnka přinesla mamušence kus uzeného a mamušenka ho přede mnou schovala. Měla ho pro bratra. Ale proč ho schovávala? Já bych si ho přece nevzala. Nesnědla bych mu ho. Dobře věděla, že jím jenom to, co mi dá..."