Dali si prd pryč

Dneska jsme s Baxíkem počkali, až bude venku trochu tma a teprve pak jsme šli ven. Nejdřív jsme potkali pejskařku Janu s kámošem Bertem z domu naproti, pejskové si povídali a my se začaly bavit o šicích strojích.

„Teď se už dlouho panu Fuchsovi nerozbil zip u džín, ale stejně bych ho neměnila. Strašná práce. Radši jsem džíny nosila do opravny.“ Jana souhlasila.

„Taky to tak dělám. Mám elektrický šicí stroj a džíny neprošiju.“

„Já mám starou singrovku po babičce a džíny prošiju, zkrátím je, zašiju, ale zip? Nikdy!“ A pak jsem si vzpomněla na pana Kosprda.

„Je to už patnáct let, co mě singrovka začala zlobit, tak jsem sehnala číslo na opraváře, pana Kosprda. Starší, kulaťoučký pán přijel na kole, sedl si k singrovce, něco si říkal pro sebe a pak mi řekl, děvenko, pojďte mi ukázat, jak šijete. Začněte tím, že navléknete nit.“

Sedla jsem si a suverénně jsem navlékala nit, ale pan Kosprd mě zarazil.

„Špatně, děvenko. Tady vám nit visí rovně, ale vy ji musíte provléknout sem!“ Nikdy jsem to nedělala, ale v tu chvíli jsem pochopila, proč babička, když jsem si na jejim stroji v patnácti letech šila první kalhoty, v kuchyni vzdychala a stěžovala si mamince, ta holka mi ten stroj zničí!

Podobných chyb jsem dělala víc. Když mě pan Kosprd konečně nechal a já si sedla naproti a pozorovala ho, jak šicí stroj čistí a promazává, zeptala jsem se na to, co mě zajímalo nejvíc.

„Pane Kosprde, vite, že máte krásné jméno?“ Přikývl, ale pracoval dál.

„Všichni z rodiny si dali prd pryč a jsou Kosové. Já jediný jsem zůstal Kosprd.“

Baxík si s Bertem už všechno řekli, tak mě Baxík začal vyštěkávat, abych šla. To dřív nedělal. Začal až ve svých pěti letech a protože nesnáším, když mě takhle vyštěkává, poslechnu ho a jdu. Fakt je, že někdy je to i dobrá výmluva, jak opustit debatu, která mě nebaví.

Ještě jsme se zastavili u EKO VODY. Vyndala jsem z tašky plastovou lahev na litr a půl, hodila jsem tam osm korun (stávala pět) a zmáčkla jsem tlačítko SODA. Celou dobu stál kousek ode mě tatínek se synem kolem osmi let.

„Vidíš, dívej se, jak to paní dělá!“

Poslední dva tři roky jsem si všimla, že kolem EKO VODY občas postávají lidé a dívají se, jak to funguje. Nezeptají se, tak nic neříkám, ale tohle pro mě byla výzva!

Zastavila jsem tekoucí sodu a protože mi bylo jasné, že neználci jsou oba,tatínek i syn, začala jsem jim oběma vysvětlovat, kde se mačká VODA, která je o něco lacinější, a kde SODA, i kde se proud tekoucí vody zastaví, a nakonec jsem jim řekla i to, co mi poradil pan Petržálek, díky kterému je EKO VODA v Kolíně.

„Než budete vodu napouštět do lahve, natočte si trochu a lahev tou troškou vypláchněte. To je totiž nejlepší, vypláchnout lahev tím, co do ní budete natáčet.“

Oba neználci poslouchali, přikyvovali a pak tatínek sebral odvahu a povídá synkovi, hodím tam dvě koruny a zmáčknu sodu, připrav si ruce a napiješ se!

A stalo se! Voda tekla, synek pil z dlaní, i se opláchl a zase pil a pak se na mě oba spokojeně podívali.

„Super,“ řekla jsem a odvázala jsem Baxíka od stromu. „A víte, že můj manžel to neumí?“

To je oba pobavilo tak, že se smáli ještě na druhém chodníku, kam přešli a Baxík mě sprdnul.

„To sis mohla odpustit.“ Tsss!

„A ty mě přestaň vyštěkávat!“