Cože?! Vám nic není?! To já beru patnáct prášků denně!

No, to mi ani neříkejte, že vám nic není?! Ale jen se nebojte! Dlouho vám takhle dobře nebude! Taky to na vás přijde!

Takhle se rozčilovala starší dáma v autobuse na svého spolucestujícího, ke kterému si přisedla.

"Tak co? Jedete taky k doktorce," zeptala se ho, sotva si sedla.

"Nejedu. Co bych tam dělal. Jedu se podívat na náměstí, na trh."

"A kdy jste byl u doktorky?"

"Nechodím tam."

"A kdo vám píše prášky?"

"Nikdo. Nepotřebuju žádné prášky. Nic mi není."

Dáma se na něho podívala a ušklíbla se.

"Jak to, že vám nic není?! Já beru patnáct prášků denně!"

"A co by mi mělo být?"

"Jste starý! Musí vám něco být!"

"Mně ale nic není. Je mi dobře. Na trhu si chci koupit nějaké kytičky, dám je na zahrádku a potřebuju hnojivo na popínavé růže a..." Dáma mu skočila do řeči.

 "Jen se nebojte! Dlouho vám dobře nebude! Taky to na vás přijde!" A pak se zvedla, vystoupila z autobusu a nasupeně pospíchala ke své paní doktorce.

Tenhle střet dvou lidí mezi sedmdesátkou a osmdesátkou, byl pro mě výjimečný. Většinou totiž slyším, jak se tato věková skupina trumfuje, kolik kdo bere prášků a na co, kdy jdou k doktorce nebo kdy u ní byli, a "jahůdkou na dortu" bývá cesta z lékárny s plnou taškou léků, se kterou se tito "nemocní" chlubí každému, kdo podobnou tašku nosí z lékárny také.

Nejsou takoví všichni, samozřejmě. Pak je opačná skupina lidí, která k doktorům nejde, i když mají problémy a doktor by jim dokázal lehce pomoct. A potom jsou ti uprostřed. Ale velká většina je těch, kteří se trumfují, kdo má víc prášků a víc návštěv u doktorů.

Myslím, že je to citovou prázdnotou. U někoho jsou doktoři jediní, kdo se o jejich zdravotní stav musí zajímat. Musí je vyslechnout. Musí jim pomoct. Vyplní jejich citovou prázdnotu. A tito citově prázdní lidé mluví o svých nemocech s každým, kdo je vyslechne, aby se vzápětí mohl pochlubit i on. 

Kromě citové prázdnoty mě ještě napadlo, že za to můžou seriály o doktorech. Tito lidé si prostě chtějí také "zahrát" ve svém seriálu.

Mně bude šedesát sedm a odmítám se bavit o nemocech. Možná i proto, že dětská obrna mě od mých čtyř let naučila, že člověk musí své problémy statečně nést a nestěžovat si. 

Ale začátkem týdne jsem tomu neušla. Čekala jsem na autobus. Přišla ke mně paní, která bydlí vedle v ulici, a vrhla se na mě s otázkou.

"Tak co? Už je vám dobře?" Přemýšlela jsem, kdy mi bylo špatně tak, že bych to téhle paní řekla, a nevzpomněla jsem si.

"Je mi dobře," řekla jsem neutrálně a doufala jsem, že autobus přijede brzy.

"Ale mně ne," odpověděla mi vítězně a začala na mě chrlit všechny své zdravotní problémy, autobus nejel a nejel, a když už se to nedalo vydržet, řekla jsem jí, co jsem si myslela.

"Vy jste úplný hypochondr!" Hodila uraženě hlavou.

"To mi říká manžel taky!"

Autobus přijel, já nastoupila, paní šla domů, a když jsme se včera potkaly, dělala, že mě nevidí...