Co já bych si měla přát... ?!

Někteří senioři urputně a pravidelně navštěvují „své“ doktory a od nich míří do „své“ lékárny, aby si domů odnesli plné igelitové tašky „svých“ léků.

Když jsem přišla do „své“ lékárny na kolínském Zálabí, zajásala jsem, protože u pultu na recepty stála asi osmdesátiletá Dáma a na značce „Diskrétní zóna“ přešlapoval padesátiletý Fešák.

Za chvíli budu na řadě, řekla jsem si spokojeně, stoupla jsem si za Fešáka a rozhlédla se po lékárně.

„Chřipka nebo nachlazení? Řešte všechny příznaky najednou,“ radil mi leták kousek ode mě a já s ním souhlasila. Ano! V případě chřipky nebo nachlazení řeším všechny příznaky najednou a nejlépe přes noc!

Podívala jsem se k pultu, na kterém se před Dámou pomalu vršila hromada léků. Něco bylo na recept, něco si kupovala.

„Paní doktorka vám předepsala tři krabičky po třiceti prášcích – ale já mám jenom jedno balení, kde je sto prášků, takže budete mít o deset prášků víc, ano,“ informovala lékárnice Dámu a ta souhlasně přikývla.

Sto prášků?! Proboha! Mně bude za rok sedmdesát a stojím frontu na Gelový korektor meziprstní!

Dáma si poručila ještě oční kapky, a zatímco je lékárnice hledala, uklidila si nakoupené věci do igelitové tašky a pohotově vyndala z kabelky druhou igelitku.

„To snad ne,“ zaúpěl Fešák a zoufale se na mě otočil. Uklidnila jsem ho.

„To už vydržíme! Teď ještě aby si vzpomněla, jak se jmenuje krém z televizní reklamy! Jak toho chlapa chytla záda!“

Oba jsme se tiše zasmáli, ale vzápětí jsme smíchy vyprskli nahlas, protože Dáma opravdu chtěla krém na bolavá záda.

„A chcete velké nebo malé balení,“ zeptala se lékárnice a Dáma zaváhala.

„To je pro manžela, víte? Já nevím...“ Najednou se rozzářila. „Mám jenom tisíc korun! Tak abych na to vůbec měla!“

Lékárnice koukala na displej pokladny, kam si psala všechno, co už měla dáma v igelitové tašce a přikývla.

„To vám bude stačit. Ale ten krém musím dát malý, ano?“

Dáma opět přikývla a druhou igelitovou tašku schovala do kabelky. Oční kapky a krém pro manžela se vejdou do té první.

„Je to přesně tisíc korun,“ hlásila vzápětí vítězně paní lékárnice. „Přesně tisíc! Něco si přejte,“ vybídla Dámu, my s Fešákem zpozorněli a Dáma zrozpačitěla.

„Co já bych si měla přát? Já vůbec nevím, co bych si přála!“

Zdraví, proboha, ženská, přej si zdraví, hypnotizovala jsem Dámu, ale ta se na lékárnici usmála.

„Všechno mám! Nic nepotřebuju!“

V tu chvíli se na mě Fešák otočil a na celou lékárnu zahalasil.

„Holka je zdravá! Nic nepotřebuje! Hlavně, že nás tady už půl hodiny zdržuje!“