Chtěla jsem být někde jinde

Že jsou knihy se mnou od mých šesti let, to jsem brala jako fakt do včerejška, kdy jsem otočila list v kalendáři a přečetla si citát na nový týden. „Knihy jsou určeny lidem, kteří si přejí být někde jinde.“

Řekl to Mark Twain, já se s tímto jeho názorem setkala poprvé a tak není divu, že se moje stavidla otevřela.

Bylo mi šest let, když maminka šla do knihovny přihlásit tátu jako čtenáře a mě vzala s sebou. Když jsme odcházely, dala mi jeho čtenářskou legitimaci s číslem 376 a řekla, a odteď sem budeš chodit ty a budeš tátovi půjčovat knihy.

Půjčovala jsem mu knihy v oddělení pro dospělé až do roku 1982, kdy zemřel. Četli jsme je spolu. A dvakrát za tu dobu se stalo, že mi řekl, Mášenko, tuhle jsme už četli. Proč mi v dětství říkal Mášenko, nevím.

Samozřejmě, že jsem se i já hned v první třídě přihlásila do dětského oddělení a nosila jsem domů svoje a tátovy knihy, jako poklad.

Proč mě tak přitahovaly? Protože jsem chtěla být někde jinde, jak říká Mark? Proto jsem chodila od svých osmi let pomáhat do knihovny, na kterou jsem koukala z okna našeho bytu? Proto jsem pořád četla a neslyšela, že na mě rodiče mluví, což hlavně tátu, když byl opilý, rozčilovalo?

„Jdu do knihovny,“ oznamovala jsem doma a celé odpoledne jsem byla v knihovně. Zařazovala jsem knihy, které čtenáři vraceli, zapisovala jsem knihy, které si půjčili a inkasovala od nich deset haléřů za knihu. Nedivte se! Byl konec padesátých let!

Brzy jsem získala privilegium balit nové knihy do zeleného papíru a odnášet si je jako první čtenář domů a že to byly i knihy pro dospělé, to nikoho z knihovnic nepřekvapovalo, protože, jak říkaly, naše Irenka čte všechno!

Tehdy žáci museli nosit do školy potvrzení ze Sběrných surovin, že odevzdali papír, ale já nosila potvrzení z knihovny, že mám brigádnické hodiny.

O prázdninách jsem si půjčovala i tři knihy na den a do večera jsem je přečetla. Průběžně jsem si psala Čtenářský deník, který chtěla češtinářka v září vidět a přála jsem si, aby mě vyvolala a já mohla mluvit alespoň o jedné knize, o které jsem v deníku psala. Moje přání bylo pokaždé vyslyšeno, já spokojeně mluvila o knize a třída tiše poslouchala. A nejenom to.

Škola se otevírala ve tři čtvrtě na osm, ale já chodila o hodně dřív, protože před školou na mě čekalo deset, někdy i patnáct dětí a já jim vypravovala příběhy spletené z několika knih, které jsem právě četla a sama jsem byla překvapená, jaký nový příběh jsem vymyslela.

Přišlo mi to normální. Já čtu knihy, abych byla někde jinde, spolužáci sice moc nečtou, ale také chtějí být aspoň chvíli někde jinde, tak jim vypravuju a oni poslouchají. Byla to příjemná rána před zamknutou školou, ale nepříjemné bylo, že si moji ranní posluchači pamatovali, kde jsem den před tím své vypravování skončila a chtěli druhý den pokračování, ale mně se právě bezbřehost a bezednost mých vypravování líbila a nechtěla jsem je svazovat, tak jsem začala chodit do školy, když už byla odemčená.

Ke konci druhého ročníku SVVŠ jsem z několika důvodů věděla, že tam být nechci a začala jsem si číst při vyučování Dostojevského.

„Klidně si to dočtěte,“ řekl mi jednou profesor při hodině chemie, já mu poděkovala a četla jsem dál.

Brzy po tom jsem ze školy odešla, protože jsem chtěla být někde jinde.

Vyšlo 14. dubna 2026, v týdeníku, Styl pro ženy.