Chtěl mě znásilnit v tunelu

Vběhla jsem do vlaku na poslední chvíli a procházela jsem vagonem. Všude bylo plno, ale v jednom kupé seděli u okna jenom dva, chlap a ženská. S úsměvem jsem otevřela dveře.

 „Dobrý den! Máte tady volno?“

Ženská se na mě podívala, jako kdybych byla prašivá a chlap se na mě nepodíval vůbec. Když jsem si sedla, zvedl se, vzal tašku, kterou měl položenou kousek ode mě a dal ji vedle sebe.  

„Člověk nikdy neví, Renatko,“ usmál se na tu ženskou a ta přikývla.

„Dobře děláš, Ládíku. Podej mi sem radši i můj kabát. Pojedeme tunelem.“

Musela jsem to rozdýchat. Sakra, to vypadám tak blbě, že si Renatka a Ládík myslí, že jsem zlodějka a že bych se jim mohla podívat do tašky a do kapes kabátu?

Co mám na sobě? Džíny, triko, svetr. Batoh, který sice není úplně nový, ale chudé studentce musí ještě chvíli vydržet. Tihle dva by asi podezírali každého, pomyslela jsem si a otevřela jsem knížku. Nemínila jsem se tou nepříjemnou dvojicí zabývat, ale bohužel, oni se mojí maličkostí zabývali a to dost hustě!

„Ládíku, můžeš, prosím tě, otevřít na chvíli okno? Je tu najednou strašný smrad. Nechápu, proč se lidi nevoní…“

Ládík vyskočil a stáhl okénko dolů. 

„Ono by stačilo, Renatko, kdyby se občas vykoupali…“

Otočila jsem stránku, i když jsem nepřečetla ani slovo. Tak copak se o sobě ještě dozvím? Nebyla jsem si vědoma, že bych byla cítit. Kupovala jsem si parfém v malých lahvičkách, abych ho mohla nosit s sebou, a i teď jsem ho měla pečlivě uložený v batohu. A byla jsem samozřejmě navoněná. Radši jsem nechodila na obědy, ale parfém jsem si koupila vždycky…

„Mám to už zavřít, miláčku,“ otočil se Ládík od okna na Renatku a ta přikývla.

„Zavři to. Stejně nám už ten její smrad nalezl do vlasů a do šatů. Budeme se muset vykoupat, hned jak přijedeme! A všechno půjde do pračky!“

Renatka se na mě opovržlivě podívala, a pak si dala provokativně před ústa kapesník.

„Příště si, Ládíku, koupíme první třídu. Cestování s póvlem nebylo nikdy moje hobby…“  

„A nechceš si tam jít přesednout? Doplatíme si to…“

Renatka chvíli zvažovala, jestli se v mé přítomnosti neudusí a pak zavrtěla hlavou.

„To už nestojí za to. Vydržím to. Nebudu tolik dýchat!“

Oba se rozesmáli a už se vůbec nesnažili zakrývat, že mluví o mně. Dívali se na mě a jedovatými poznámkami si mě vychutnávali.

Nejradši bych jim řekla něco, co by si za rámeček nedali! Tohle se přece nedělá! Bylo to nechutné. Na čtení jsem vůbec neměla náladu, knihu jsem dala zpátky do batohu, za chvíli bude stejně tunel a pak už budu vystupovat.

No jo vlastně! Pojedeme tunelem…

Ti dva se v tu chvíli rozchechtali. Hráli totiž hru na potápění. Nadechovali se a vydechovali, a když se museli nadechnout, tvářili se oba, že jim je na zvracení.

„Ládíku, možná, kdybych ji neviděla, že bych ten její smrad tolik necítila,“ postěžovala si Renatka s našpulenou pusou jako malé dítě a on ji políbil.

„Tak na ni nekoukej, miláčku!“

Vjeli jsme do tunelu. Protože v celém vagoně nesvítila světla, byla v našem kupé opravdu tma jako v tunelu.

A pak se to stalo!

„Co si to dovolujete?! Co na mě saháte? Vy prase… pusťte mě!“

Ten chlap mě ve tmě objal!

Sahal mi na prsa!

Stahoval mi džíny!

A chtěl se mi dostat pod kalhotky!

I když jsem se cukala a křičela, nepustil mě.

Když vlak vyjel z tunelu, stála jsem uprostřed kupé, svetr jsem měla napůl svlečený, triko vyhrnuté a džíny stažené pod zadkem.

„Co jste si to dovolil?! Osahával jste mě! Vy dobytku!“

Zapnula jsem si džíny, stáhla tričko, narovnala jsem si svetr, a protože jsme už vjížděli do stanice, otevřela jsem dveře kupé.

„Máte štěstí, že musím do školy, jinak bych na vás zavolala policii!“ Hlas se mi třásl a měla jsem co dělat, abych neomdlela. Vyšla jsem na chodbu a naposledy jsem se na ně otočila.

Renatka se na Ládíka dívala plná vzteku a Ládík otevíral pusu jako kapr na suchu…

Spokojeně jsem se usmála. Dobře vám tak! To máte za to, že urážíte mladou holku jenom proto, že není tak úplně bílá jako vy!

Povídka je z knihy, KDYŽ SYN PÍŠE LÍP NEŽ MÁMA, kde najdete povídky nejenom mé, ale i povídky mého syna, Filipa Fuchse.

http://filipfuchs.blog.idnes.cz/

Kniha vyšla v roce 2010 v nakladatelství BESKYDY.

http://www.kdyz.cz/vydane-knihy