Chcete vědět, kdy nás naši muži milují?

Na stole v kuchyni ležela tříska. Dlouhá skoro deset centimetrů. Vypadala, že se z něčeho odloupla, ale z čeho? Podívala jsem se nahoru, na strop z panelů. Ze stropu nespadla. Vzala jsem ji, šla jsem k odpadkovému koši, ale pak mi v hlavě zablikalo výstražné světýlko.

Nedělej to. Dala jsi ji na stůl ty? Nedala. A protože ze stropu nespadla, je jediný člověk, který mohl dát tenhle neforemný kousek dřeva na stůl, pan Fuchs. Kdyby chtěl, mohl ji vyhodit do koše on. A jelikož to neudělal, znamená to, že je tahle podivná tříska pro něho důležitá.

A tak jsem ji na stole nechala, akorát jsem ji položila stranou, aby nám nepřekážela, až budeme jíst.

Z toho, co jsem udělala, vyplývá jedna důležitá rada pro všechny ženy, které v bytě, kde žijí s mužem, najdou občas věci, které by nejradši vyhodily. Nikdy se pokud možno nedotýkejte ničeho, co považujete za věc k vyhození, ale zároveň víte, že ta věc není vaše, ale je muže, který s vámi bydlí, a je úplně jedno, jestli je to váš manžel nebo přítel. Nechte ji tam, kde je. Ignorujte ji, i když je fakt, že to je někdy dost náročné, protože se většinou jedná o věc, která prostě nemá právo na existenci, a už vůbec ne ve vašem bytě.

Tahle „moje“ tříska ležela stranou na stole asi čtrnáct dní. A pak se jednou večer ozval z kuchyně hlas pana Fuchse.

„Tady na stole jsem měl třísku. Kde je? Tys ji někam dala?“

Jeho hlas byl nejistý, ale zároveň v něm byla slyšet začínající naštvanost. V duchu jsem se pochválila. Vidíš, myslí si, že jsi ji vyhodila a připravuje se na to, jak ti vynadá! Chvíli jsem ho nechala v nejistotě, a když jsem poznala, že se nadechuje, aby otázku opakoval, vítězně jsem mu odpověděla.

„Máš ji tam. Je vpravo na stole. U květináče. Tvých věcí si zásadně nevšímám.“

Za chvíli jsem se šla podívat, co dělá. Na stůl rozložil noviny, na ně položil starý rámeček a k němu přilepoval třísku, která se z rámečku pravděpodobně někdy koncem minulého století odloupla, on si ji pečlivě schoval, teď ji někde našel, pak mu trvalo asi měsíc, než k ní našel i rámeček a teď je dával po letech k sobě, rámeček a třísku, která do rámečku zapadla jako prdelka na nočník, jak říkávala moje babička…

A pak mám pro ženy ještě jednu radu. Když vám muž řekne, vyhoď to, a podá vám staré triko (staré kalhoty), které se nehodí už ani na chalupu, nikdy ty hadry, které se vám v rukou skoro rozpadají, nevyhazujte. Vyperte je a schovejte je na chalupě do skříně.

A pak čekejte.

A věřte mi, že přijde chvíle, kdy se ozve: „Nemám tu někde nějaké staré triko (staré kalhoty)?“ A vy, jak jinak než vítězně, vytáhnete staré triko (staré kalhoty) a podáte mu je.

„Já myslel, že jsi to vyhodila,“ řekne váš muž a vy zjihnete, a i když si nevzpomínáte na jedinou věc, která by vás spojovala se starým trikem (starými kalhotami), zjihle řeknete, víš, bylo mi líto to vyhodit…

Ano. Nevyhozená tříska a schované staré triko (staré kalhoty), to jsou momenty, kdy nás naši muži milují…

Tento fejeton vyšel 21. září 2011 v Magazínu DOMA DNES.