Chápavá, vstřícná a tolerantní žena

Jsou takové ženy. A tvrdí, že jsou se svým partnerem šťastné, protože je šťastný On. A On je šťastný, protože ho dělá šťastným její chápavost, vstřícnost a tolerantnost.

„On je šťastný. A já jsem šťastná, že On je šťastný. A takhle budeme spolu šťastní až do smrti,“ rozplývá se celé roky moje známá, starší o pár let, se kterou jsem byla před deseti lety v lázních. Seděly jsme spolu v jídelně u stolu a po procedurách jsme se procházely kolem lázní.

Všechno mi o sobě za ten měsíc řekla. Nechala jsem ji mluvit, potřebovala se vypovídat, a tak povídala. Možná si myslela, že některý její příběh použiju ve svém psaní. Měla pravdu, něco jsem občas použila, ale většinou to byly slepičí příběhy oddané ženušky.

„Miluju moře! Ale každý rok jezdíme na sever. Norsko, Finsko, Švédsko. On to tam miluje. Je tam tak strašně šťastný,“ řekla mi jednou a pak se málem rozplakala. “Do smrti nezapomenu, co jsem mu jednou provedla za hrůzu! Byli jsme u kamarádů, ukazovali nám nádherné fotky od moře, a ze mě vypadlo, ani nevím jak, že strašně miluju moře! On nic neřekl, ale viděla jsem, jak se zarazil a zbytek návštěvy byl strašně smutný. Naštěstí o tom nikdy potom nemluvil a já také ne, styděla jsem se za svoji sobeckost. A když za měsíc přišel s tím, že letos bude o dovolené Finsko, jásala jsem štěstím, protože mi bylo jasné, že mi tu hloupost, kterou jsem před měsícem řekla, odpustil...“

No… Mohla bych pokračovat, ale byly by to příběhy jak přes kopírák. Tak jsme se měsíc procházely lázeňským parkem, ona povídala, povídala, já poslouchala a říkala jsem si, holka, „v civilu“ bych ti nevěnovala ani hodinu. Ale budiž, jsme v lázních, tak povídej, povídej…

Bydlíme od sebe naštěstí daleko, takže příštích deset let jsme byly v kontaktu pouze přes mail. Samozřejmě, že už v lázních jsem se jí pokoušela vysvětlit, že jejího muže vůbec nezajímá, co chce ona a že mu vyhovuje, že ona je chápavá, vstřícná a tolerantní, jinými slovy – blbá. Ale nebylo to nic platné. Vždycky ho bránila, někdy se i na měsíc naštvala a přestala mailovat, ale pak se ke mně zase vrátila s nějakým příběhem, který se podobal všem stovkám předcházejících.

Před měsícem se to ale změnilo. Po padesátiletém manželství prozřela.

Věděla, že zkouším v Činoherním klubu do čtrnácti hodin a čekala na mě. Objaly jsme se, řekly jsme si navzájem, že vypadáme po deseti letech stejně a pak už to jelo.

"Něco jsem si v Praze zařizovala a napadlo mě, že na tebe počkám. Mám auto kousek od divadla, vezmu tě do Kolína a pojedu domů také. Balím. Pozítří se od něho stěhuju.“

Přikývla jsem, šly jsme k autu, a když jsme se dostaly na kraj Prahy, začala.

„Za prvé ti chci říct, že jsi měla pravdu. A nejenom ty. Víc lidí mi říkalo, že jsem tak hodná, až jsem blbá a On že mě celý život využívá.“

To je sice hezké, že jsi na to přišla, letělo mi hlavou, ale proč jsi to udělala až teď, když ti bude sedmdesát čtyři?!

„Třeba se ještě zamiluju. Nejsem přece tak stará,“ pokračovala, jako když mi čte myšlenky.

Usmála jsem se.

„Je to možné. Láska kvete v každém věku. Tak povídej.“

„Kvetla kolem mě celé roky. Akorát jsem ji neviděla.“

Zdálo se mi, že je klidná a šťastná. Před deseti lety mi sice tvrdila, že je šťastná, ale pravda to nebyla. Teď o tom, že je šťastná, nepadlo ani slovo, a přesto vypadala šťastně.

„Neboj se, že tě budu až do Kolína otravovat tím, co se stalo. Teď ti to povím a pak si budeme povídat o tom, jaké mám plány.“

Chvíli jsme obě mlčely a pak začala.

„Jeho chalupu znáš z fotek. Je to jeho skvost. Jeho život. Já chalupaření vždycky nenáviděla, ale celý život jsem tam jezdila. Zvykla jsem si. Poslední rok mluvil o tom, že ji prodá. Že už spoustu věcí není schopný dělat sám. Zajásala jsem, ale podle svého zvyku hodné blbky, jsem mu to rozmlouvala. Ale on že ne, že chalupu prodá a koupí něco malého. Kupci se nám hlásili, sotva sousedům, chalupářům, řekl, že ji chce prodat. Z toho zájmu se sice tvářil nešťastně, ale trval na svém. Prodá.

A tak jednou, když seděl u svého rybníčku a pozoroval svoje rybičky, jsem si k němu sedla a po svém zvyku hodné blbky, jsem mu řekla, aby chalupu neprodával, i když jsem strašně toužila po tom, aby ji prodal. Řekla jsem mu, že je tady zvyklý. Že si bude těžko zvykat na něco jiného a stejně pořád bude vzpomínat na tuhle chalupu. Že máme kolem dobré sousedy, kteří mu pomůžou, když bude potřebovat. A pak jsem řekla, až jeden z nás odejde, tak ji pak prodáš buď ty nebo já.

A On se celý rozzářil, podíval se skrz mě a řekl: Já. Já ji pak prodám.“