ČD, Kolín - Praha, kupé a ti dva

Když nastoupíte do vlaku a máte pocit, že si nesednete, nevzdávejte to! Projděte vagon, přejděte do druhého, i třetí vagon zkuste a vsaďte se, že pohodlné místo najdete! A kdyby jenom pohodlné!

U toho kupé jsem se zastavila. Muž a žena kolem šedesátky seděli u okna proti sobě. Bylo mi okamžitě jasné, že si sednu ke dveřím, na stranu, kde sedí žena, na volné sedadlo mezi námi dám svojí bezednou tašku, a budu vidět na muže, protože žena mi byla od prvního pohledu nesympatická a poznala jsem, že já jí také.

Po první větě, kterou pronesla, když jsem si sedla a vytáhla noviny a po tom, co jí muž odpověděl, mi bylo jasné, že se ti dva příšerně nudili a můj příchod do kupé uvítali.

„Určitě si něco koupím. Na to se těším. A víš, co? Nebudu si kupovat nic. Napíšu dopis Mikulášovi,“ zalaškovala žena.

„Promiň, prosím tě, ale Mikulášovi se dopisy nepíší.“ Muž s ní velmi jemně nesouhlasil, což ona „smetla ze stolu“.

„Mýlíš se. Píšou. Proč by se nepsaly? Píšou se.“

Jestli jsou manželé, tak jsou spolu hodně krátce, napadlo mě. Bavit se o tom, jestli se píšou nebo nepíšou dopisy Mikulášovi, to dělají ti, co spolu začínají chodit, nebo čerství manželé, kteří zkouší, co ten druhý unese.

Řekla bych, že ona ho rozvedla. Potom se rychle vzali, protože ho chtěla mít jistého. A on pozdě zjistil, že udělal chybu.

Vybalila jsem si svačinu a otevřela noviny.

„Dostal jsem na něco chuť,“ řekl okamžitě muž. „Dám ti svačinu,“ nabídla mu žena. „Prosím tě! To budeš hodná. Pokud tedy chceš. Děkuju.“

O všechno prosil, za všechno děkoval. Ona pořád mluvila a on pořád děkoval nebo prosil.

„A ve středu máme návštěvu. Přijede bratr, ale neboj se, přijede sám, Miriam nechá doma.“ Překvapeně se na ni podíval. „Prosím tě, proč se nemám bát? Mně Miriam přece nevadí.“ Žena se zasmála. „Všichni jsme viděli, jak ses na ni minule tvářil.“ „Promiň, ale já se na ni nijak netvářil. Nevadí mi, dokonce...“ „Vadí, nevadí,“ přerušila ho prudce žena. „Bratr prostě přijede bez Miriam.“

Za chvíli ji děkoval za svačinu. Poměrně dlouho jí děkoval. Přerušila ho.

„Leona má narozeniny, ale o tom tě jenom informuju! Sedmé. Nic jí, prosím tě, nekupuj. Já to zařídím.“ A vida, objevila se její vnučka.

„Proč jí nic nemám kupovat, prosím tě?“ „Protože jsem to řekla.“ „Ale proč, prosím tě?“ „Na Vánoce ses nestrefil!“ „Promiň, ale Leonka měla radost! Dokonce jsme na sebe spiklenecky mrkli!“

„V naší rodině se spiklenecký nemrká. Rodina jí ten tvůj dárek zabavila!“

Trochu mě zamrazilo. Z další debaty jsem vyrozuměla, že on už je v důchodu, ale ona pořád pracuje, pro radost, protože její práce je pro firmu důležitá. Když začala mluvit o eleganci, o kostýmech, o vhodné obuvi a že by se ženy určitého věku měly oblékat přiměřeně k věku, byla jsem doma. Měla jsem na sobě černou mikinu s kapucí a s nápisem Klub hráČů, džíny a tenisky.

Možná jsem tu ženu něčím popudila hned, jak jsem do kupé vešla, proto mluvila a mluvila. A možná, že mě jenom využila, aby si přese mě vyřídila s mužem všechno, co mu chtěla říct! Mluvila a mluvila, muž děkoval a prosil a já celou dobu neřekla ani slovo, kromě, Dobrý den! Máte tady volno, když jsem vešla do kupé.

Neřekla jsem ani slovo, ale strašně jsem se toho muže od Českého Brodu chtěla zeptat, proč s ní, proboha, je? V Úvalech jsem už byla rozhodnutá, se zeptat. Když jsme za Libní vjeli do tunelu, vzdala jsem to. Nezeptala jsem se. Přijeli jsme na Hlavní nádraží. Řekla jsem nashledanou. Oba mi odpověděli. A večer jsem napsala tenhle blog.