Boj s vlnami

My, co s sebou táhneme svá onemocnění či postižení jako menší či větší koule u nohou, jsme na tom relativně lépe než ti, kterým nic vážného nikdy nebylo a zdravotní problémy k nim přišly až s vyšším věkem.

Všimla jsem si toho kolem mých padesáti let, kdy mé spolužačky „dohonil“ přechod a různé zdravotní potíže, spojené nejenom s přechodem.

„Ireno, to jsou úplné křeče! Musím chodit na injekce, jinak bych se snad ani nepostavila,“ stěžovala si jedna.

„Nikdy mě nebolela hlava! Teď se bolestí motám,“ začala si stěžovat druhá spolužačka, sotva jsme se pozdravily.

„Jsem unavená, bolí mě celé tělo a muž mi to nevěří. Prý, vždycky jsi byla tak výkonná, co to s tebou najednou je?! Jo, byla jsem výkonná celý život, tak teď budeš pro změnu zase výkonný ty, odsekla jsem mu a máme už týden tichou domácnost,“ skoro se rozplakala třetí spolužačka.

Usmívala jsem se. Jo, holky moje milé, to znám. Naučila jsem se už dávno žít s bolestí a také dobře vím, že mé fyzické možnosti jsou čím dál víc omezené. Když máte skoro celý život u nohy kouli, nemůžete si moc vyskakovat!

Od svých čtyř let jsem věděla, že jsem jiná než zdravé děti. Že jsem postižená. V roce 1954 se ještě proti dětské obrně neočkovalo a ve středních Čechách byla tehdy, koncem léta, její epidemie. (Poliomyelitida, dříve dětská obrna. Vše o ní na http://www.polio.cz/)

A vir dětské obrny si našel i mě – v den, kdy se v Kolíně slavilo posvícení.

Ale pozor! Musím to uvést na správnou míru! I když jsem věděla, že jsem postižená, viděla jsem se jako naprosto zdravé dítě. A nebyla jsem výjimka. V průběhu mého života jsem si potvrdila, že všechny postižené či nemocné děti, se vidí jako děti naprosto zdravé, i když, samozřejmě, ví o svých limitech. A všechny postižené či nemocné děti nesnáší, když se s nimi jedná jako s nemocnými. Svou nemoc či postižení uznávají, ale zároveň do celého světa křičí svoji pravdu: Jsme jako vy, zdraví! Jsme úplně stejní jako vy! Nejsme jiní než jste vy!

I já se snažila žít jako zdravá. Levou postiženou nohu, která je výrazně slabší než pravá, zdravá, jsem zakrývala kalhotami a maxisukněmi. O svém postižení jsem nemluvila, takže o něm vědělo pouze pár mých nejbližších. Vdala jsem se, měla jsem dvě děti, a kolem čtyřicítky se můj zdravotní stav začal pomalu zhoršovat.

"Co kulháš,“ začali se mě ptát mí známí a já jim otevřeně odpovídala. Dětská obrna. Doteď to šlo, teď už je to horší.

Naučila jsem se, že zhoršení zdravotního stavu přichází ve vlnách. A na vlny se musíme připravit, pokud nechceme, aby nás potopily.

Nedávno mi napsala moje padesátiletá kamarádka Vilma.

"Irenko, musím se teď zabývat zdravím. Ta nemoc se rozjíždí a říkali, že to musí aspoň nějak zbrzdit - vyměnit antiepileptika, protože to beru už 15 let a tělo prý si na to trochu zvyklo. Také mě pan doktor poslal ještě k jiné paní doktorce kvůli té neuropatii - oni neví, proč to mám. A přitom chodím čím dál hůř.“

Stěžovala si ještě na jiné věci a celý její mail na mě působil uplakaně. Nezbývalo mi nic jiného, že ji seznámit s mou teorií.

"Vilmo, náš zdravotní stav se horší ve vlnách. Jde o to, jak další a další vlnu zvládneme. Hlavně si musíme zvyknout, že vlny prostě budou chodit a musíme být na ně připravené...“

P. S.

Už vím, kde se dají objednat úžasné, tříkolové skútry pro seniory!