Berte svým dětem hračky, když si s nimi hrají!

Berte svým dětem hračky, pokud nemají sourozence nebo se nestýkají s vrstevníky, se kterými si berou hračky navzájem. Berte jim je, když si s nimi hrají! Budou brečet, budou se vztekat a to je dobře!

Jako -náctiletá jsem milovala psychologické knihy. Začátkem šedesátých let jich v naší kolínské knihovně bylo dost, ale já milovala jednu, kde byl určitý problém představen odborně a hned následoval konkrétní příběh. Tehdy jsem do sebe z této knihy naládovala, co se dalo a vlastně celý život jsem si z této naládovačky vytahovala, co jsem potřebovala, a i když jsem odborný název zapomněla, konkrétní příběh si pamatuju pořád – jako v tomto případě.

Hrála jsem si s vnukem, kterému byl v srpnu rok a jeho hračka mě zajímala stejně, jako zajímala jeho. Tak jsem mu ji prostě vzala a začala si s ní hrát. Nelíbilo se mu to. Začal brečet a koukal po mamince pohledem, který byl naprosto čitelný!

„Mámo, bába mi to bere! Ať to nedělá! Vem jí to!“

Jeho maminka nereagovala a jeho babička mu hračku vrátila sama, aby mu ji po chvíli opět vzala a vše se opakovalo. Brekot a pohledy na maminku.

Věděla jsem, že jsem tohle už dělala se svými dětmi a věděla jsem, že to bylo svým způsobem výchovné. Utužující! Ať si děti zvykají, že se jim občas přihodí něco, co se jim nebude líbit a maminka jim nepomůže, protože tam prostě nebude!

Život je někdy boj! Musíme na to své děti a vnuky připravovat!

Večer jsem o tom napsala své přítelkyni Helunce, která je moje studnice moudrostí a ta mi odepsala toto:

„Říká se tomu v psychologii „frustrační tolerance“ a zaplaťbůh, že mu ji budujete a zvyšujete!!! Jak ji člověk nemá, tak to je teda průser!“

Super, řekla jsem si. Příště, až si budeme s vnukem hrát, budu pokračovat!