Balada o kačeně

Kolo je můj kámoš. Ráno s ním jedu do práce, tam na mě počká, pak jedeme domů,vyprávím mu, co jsem zažila, stavíme se na nákupech, a pak se těšíme na společný krásný večer. A tak je to každý den.

A pak se jednou tenhle rituál změnil. Vezla jsem plný košík nákupu na víkend a kousek od našeho domu jsem se zhoupla na šutru, který ležel na silnici a už jsem slyšela, jak se to vzadu sype!

Zastavila jsem, ale než jsem mohla kolo opřít, přišel ke mně chlap a hned sbíral housky, cibuli, pórek, brambory a je vlastně úplně jedno, co sbíral. Když to všechno sebral a dal do košíku, podíval se na mě a byl nádherný! Byl sladký! Byl...

„Ahoj. Snad sss... snad sss...“ Koukal na mě a koktal. „Promiň. Chtěl jsem říct: SNAD JSEM SEBRAL VŠECHNO. A místo toho koktám, protože jsem snad to všechno sebral pěkný holce.“

Jasně, že jsem zčervenala. Je mi dvacet dva, s nikým jsem ještě pořádně nechodila, a najednou se objeví tenhle a koktá, když se na mě podívá!

„Co kdybychom se zítra projeli, chtělo by se ti?“

Jasně, že by se mi chtělo! Strašně by se mi chtělo! Ale... poznal, že váhám a usmál se.

„Neboj. Jenom se projedeme. Projedeme se, ani z kola neslezeme a zase se vrátíme. A pak se svalíme k televizi nebo ke knize.“

„Pokud se svalíme každý ve svém bytě, tak jo. Já jsem Bára.“

„A já Marek.“

„Hodí se ti to zítra po obědě, Marku? Ve dvě? Bydlím tamhle, takže se můžeme sejít tady. Ano?“

„Jasně! Těším se, Báro! Ahoj!“

„Ahoj, Marku!“

… Bylo to nádherné odpoledne. Přijeli jsme až k večeru a hned jsme se domluvili i na neděli. A i nedělní odpoledne bylo nádherné.

Když jsme se v neděli večer u našeho domu loučili, opřel si Marek kolo o zeď, a pak mě objal. Nemohla jsem ucuknout, protože jsem držela kolo, a také se mi ucuknout nechtělo!

„Barunko, co říkáš tomu, že bychom si v sobotu zase někam vyrazili? Ale bez kol? Můžu vzít auto, nebo můžeme jít jen tak na procházku, a držet se za ruce. To na kole nejde.“

Souhlasila jsem, i když se mi roztlouklo srdce. Ale byla neděle večer a příští sobota je daleko, mám před sebou pět dní, kdy si budeme psát a volat, protože Marek dělá v Praze a je od rána do večera pryč... uvidím, uvidím! A jestli se mi v sobotu bude srdce třást jako teď, tak prostě nikam nepůjdu!

Když mi Marek v sobotu po obědě zavolal, že na mě čeká před domem, pohladila jsem v předsíni kolo, zamkla jsem a vyšla jsem před dům, i když se mi srdce trochu třáslo!

Marek stál na druhé straně ulice u auta. Zamával na mě. Zamávala jsem také. A pak jsem šla pomalu k němu. Srdce se mi pořád třáslo!

Trochu jsem se při chůzi pohupovala, na základce mi kvůli tomu říkali kachňák, s tím nic nenadělám, mám DMO, dětskou mozkovou obrnu, která děti postihne při porodu, byla jsem na několika operacích, chodím, jak chodím. Mohla jsem dopadnout hůř!

A najednou se mi srdce přestalo třást! Přestalo se třást a já se přestala bát, jestli se Marek právě teď zhrozil, kdo se to k němu kachní. Přestala jsem se bát, jestli se už nikdy neozve, a byla jsem najednou šťastná, jako snad ještě nikdy!

No, tak jsem kachňák! A co má být? Mohla jsem dopadnout hůř!