1989 - říjen

Právě jsem poslala rukopis své třicáté knihy, Když světlo projde špínou, zůstane čisté, panu grafikovi. Nechcete si přečíst ukázku? Vybrala jsem kapitolu: 1989 - řijen.

A než si tu kapitolu přečtete, pusťte si tohle. Kolega bloger Laďa Větvička, mi měl dělat v Ostravě, 19. června 2013, kmotra při křtu této knihy, a místo toho... však se podívejte:

http://www.youtube.com/watch?v=MZlmoZLm9i8&feature=youtu.be

A teď už pojďme na kapitolu:

1989 - říjen

V novinách se už několik měsíců tvrdě táhlo proti textu Několik vět. Nikdo je nečetl, ale všichni museli být proti. Pracovní kolektivy na stránkách Rudého práva, denně hrdě projevovaly své rozhořčení proti Několika větám a proti všem, kteří je podepsali.

V kolínském divadle je podepsalo asi deset lidí, hlavně herci. Zlatovláska to větřila už před dovolenou, ale jména se jí podařilo zjistit až po prázdninách.

Věděla jsem, kdo podepsal a tak jsem šla za Livorou, jedním z nich, a poprosila ho o přečtení. Asi za dva dny mi text přinesl, psaný rukou, místy skoro nečitelný, na mnohokrát složeném papíru. Tak jsem to doma několikrát přes kopírák přepsala, jeden text jsem si nechala a ostatní mu dala - věděla jsem, že shání další podpisy, tak ať to má aspoň na pěkném papíře.

Tři dny jsem sama se sebou přemýšlela, jestli mám podepsat. Ale měla jsem strach. Strach, že by zakázali moji hru, která se hrála teprve měsíc, a na které se lidé tak smáli a kterou jsem, právě pro jejich smích, milovala? Nevím. Ale určitě vím, že jsem se v říjnu 1989 bála. Nepodepsala jsem.

Sama před sebou jsem se vymlouvala, že nevím, kdo je vlastně politický vězeň, tak jak můžu chtít, aby byli všichni osvobozeni, ale hlavní důvod byl, že jsem se bála.

Tak jsem aspoň udělala co nejvíc kopií a nosila je po známých. Aspoň to. Aby si přečetli text, kolem kterého bylo tolik humbuku.

A zbabělosti. Já vím.

A Zlatovláska opět zabodovala!

Chystali jsme na říjen výroční členskou schůzi KSČ, tak jsem si připravila zprávu o činnosti, necelé dvě stránky, byla to nejkratší zpráva v dějinách strany v divadle. Ale stála za to!

Byl to opsaný fejeton ze Svobodného slova. Fejeton o tom, jak jsme byli vždycky národ s demokratickými tradicemi, a jak je nutné, se takovým národem znovu stát.

Zprávu jsem přečetla začátkem října na stranickém výboru. Prošla bez připomínek. Ale už neprošlo mé oznámení, že na výroční schůzi ZO KSČ pozvu předsedu ZV ROH, herce Milana Livoru a předsedkyní Svazu československo - sovětského přátelství, herečku Jarmilu Vojtěchovou.

Zlatovláska okamžitě zavětřila a před hostem z KV KSČ se začala bít v prsa.

„Soudruzi,“ pravila hlasem, který se chvěl nepotlačovanou stranickou statečností a potlačovaným strachem z budoucnosti, ve které by snad mohla přijít o svých desatero pracovních náplní a plat pět tisíc. „Soudruzi! Já odmítám na mé komunistické schůzi sedět s někým, kdo podepsal Několik vět! Odmítám!“

„A kdo to podepsal? Vojtěchová?“

Zlatovláska mě sjela pohledem a neodpověděla. Veřejně udávat? To se přece nedělá. Ale bít v prsa se nepřestala a nadále odmítala sedět na své schůzi se zločincem. A tak jsem tenhle bod radši stáhla z programu.

Hned po schůzi - tamtamy v divadle jsou dokonalé - za mnou přiběhl Milan Livora.

„Co je? Zlatovláska prý něco měla? Co? Bude nějaký průšvih?“

Uklidnila jsem ho.

„Je to kráva. Nebude nic. Akorát nesmíš na naši stranickou výroční schůzi.“ Livora zesmutněl.

„A to je škoda.“

Začali jsme se smát a Zlatovláska, která nás viděla okénkem vrátnice, zežloutla vzteky, a hodila hlavou tak prudce, až se její dlouhý, blonďatý cop, který měla několikrát omotaný kolem hlavy, uvolnil a spadl jí do klína.

Druhý den jsem měla telefon. Soudruh Pavel z KV KSČ. Bývalý učitel, věk kolem pětačtyřiceti, začátkem roku se odněkud přestěhoval do Prahy a stal se pracovníkem Krajského výboru Komunistické strany Československa.

Protože pro něho neměli žádnou práci, dostal za úkol napsat disertační práci o ZO KSČ v našem divadle, a tak mě půl roku otravoval ve dnech mého volna. A tenhle snaživý soudruh mi teď volal.

„Tak copak je v divadle nového?“

„Nic. Vlastně jo. Mám po premiéře své hry.“

„Slyšel jsem.“

„Co potřebuješ,“ zeptala jsem se, abych ho měla rychle z krku, a když řekl, že je potřeba sepsat něco v tom smyslu, že odsuzujeme Několik vět, vypálila jsem ze sebe bez přemýšlení odpověď.

„Nic psát nebudu. V žádném případě.“

Jeho hlas zpřísněl.

„Ale, soudružko, to je, jako kdybys s tím souhlasila.“

„To je moje věc, ale psát nic nebudu!“

„Přijedu na stranický výbor.“

„Tak přijeď a zeptej se ostatních!“

To bylo naposledy, co jsem ho slyšela, a už nikdy potom jsem ho neviděla.

Vyšla jsem tehdy z vrátnice a měla jsem vnitřní třes. Navenek jsem byla klidná, ale vevnitř jsem se klepala vzteky. Stál tam Zdeněk Štěpánek, také podepsal Několik vět, a viděl, že telefonuju a slyšel, co říkám.

Kývl na mě, co se děje a já ukázala do vrátnice na telefon.

„Soudruh z Krajského výboru KSČ. Prý mám napsat protest proti Několika větám. Tak jsem řekla, že nic psát nebudu. Ať už jdou do hajzlu!“

To, že jsem tehdy v září nepodepsala Několik vět, mě bude mrzet víc, než to, že jsem vstoupila ke komunistům.

Pár lidí mi později říkalo, bylas blbá, že jsi to nepodepsala, každému bylo jasné, že to tady do konce roku skončí. Tak jo. Byla jsem blbá až do konce.

Vzpomínám si na červen 1989, seděla jsem s kamarádkou Danou na Kmochově ostrově, Rita s Bětkou, naše šestileté dcery, byly na gymnastice v Sokolovně, a my na ně čekaly.

Mluvily jsme o straně, ve které jsme obě byly. Jak to už takhle dál nejde. Jak musí přijít změna. Někdo jiný. Ale kdo? Kde vzít osobnost? Jak dopadne komunistický sjezd? Mají někoho připraveného? Třeba je připravená tajná skupina, která vytáhne proti Jakešovcům?

Byla v nás beznaděj a nechuť. Beznaděj.

Ale vraťme se zpátky do října 1989... 

P. S.

Takhle bude vypadat obálka:

http://www.kdyz.cz/irena-fuchsova

Kniha vyjde v první polovině června. Věnovala jsem ji všem zaměstnancům oblastních divadel v České a Slovenské republice. Proč? Vysvětluju to v závěru věnování takto:

Zaměstnanci oblastních divadel v České a Slovenské republice, se ve svých městech, jako jedni z prvních, postavili veřejně na stranu zmlácených studentů, a společně s nimi vstoupili do stávky, což pro většinu z nich znělo 18. listopadu 1989 stejně absurdně, jako nabídka letu na Měsíc.