Nohama na zemi

Poslední srpnový týden je ve školách tzv. přípravný. Učitelé se po několika týdnech vrací zpět do svého pracoviště. Připravují třídy, nástěnky, chodby a „papírují“.  Zřejmě svým pohledem na věc nyní naštvu mnohé své kamarády – učitele. S mnohými jsem se v posledních dnech potkávala a jediné, co jsem od nich slyšela, bylo, jak je to hrozné, že zase musejí do práce, jaký mají špatně udělaný rozvrh, že se musejí přihlásit na vzdělávací kurzy a že musejí vytvořit plán práce na školní rok.

Doma jsem večer otevřela poštu a vyskočilo na mě několik mailů s žádostí o práci. Pak jsem volala rodinnému známému, abychom se domluvili na návštěvě. Pracuje jako zedník. A do práce chodí na šestnáct hodin denně i o víkendu. Našli jsme jedno volné nedělní odpoledne, kdy bychom se mohli potkat.

Učitelské povolání je krásná věc. Sama jsem tuto profesi vystudovala. A nebylo to motivované počtem volných dnů a dvacetihodinovou týdenní pracovní dobou, což někteří viděli jako hlavní důvod volby tohoto povolání. Znám také učitele, kteří mají opravdu rádi to, co dělají. Snaží se maximálně vycházet vstříc svým studentům, vymýšlejí projekty a programy, ukrajují ze svého volna a jezdí na školní výlety, které jinak nemají proplacené, snaží se hledat cesty, jak škole ušetři náklady.

Všude se najdou rýpalové. Mrzí mě, že právě v této době, kdy je nouze o práci, si někteří učitelé tak hlasitě stěžují. Nechci nijak jejich povolání zlehčovat, to určitě ne, ale přeci jenom nechodí na šestnáct hodin do práce omítat zdi a nosit těžké kýble a přeci jenom jejich práce je čistá.