Štrykovat svetry, venčit setry

Potkala jsme po delší době kamarádku Sáru. Vyprávěla mi svůj příběh. Neznám, pro sebe, lepší katarzi, než příběh na vás vychrlit. V máji, čase milování a šeříků. Ale i taková je láska. Jen by se to nemělo stávat starším ženám. Jejich čas je totiž už většinou za naději. Takže:

            Cítím se osamělá. Ne, já jsem osamělá. Osamělá jako báseň, která není komu věnovat,  jako kulka, co minula svůj cíl. Osamělá jako Amen. Co následuje po konci modlitby? Touha po spasení?

            Odešel. Po sedmadvaceti letech odešel. Znělo by to jako šestákový příběh ze kterého by mohl odkapávat cukerínový sentiment. Drama a slzy. Klišé. Stokrát obehrané téma, které snad už nikoho nezajímá, nedojímá, nikoho nenadchne svou nenápaditostí. Mohlo by to tak být. Kdyby to byl stodvacátýosmý díl stupidního seriálu. Ale je to realita a já jsem hlavní hrdinka. Protagonistka toho blbého příběhu.

            Jsem to já, stojící uprostřed našeho, vlastně teď už mého bytu, popsaného našimi doteky, příběhy, hádkami, překvapeními, něhou, nudou všedních dní. Mladá dívka bude mít nový, moderní a navíc k tomu mého dotýkaného muže, postarší model. Lehla jsem si na náš prošlapaný koberec, stočila se do klubíčka, pětapadesátiletá, šedivějící, padající brada, vrásky na čele jako notová osnova. Po nocích do těch linek píšu opus. Na téma zrada, nevěra a mužská proradnost. Trápím se žárlivostí, nenávistí. Sadisticky si představuji, jak se dotýká jejího těla, jak se s ní miluje. Znám jeho doteky, jeho vzlyk v okamžiku nejvzácnějším, každý jeho chloupek, chybějící pigment na ramenech a na zádech. Já se přikrývám osamělostí a po mém těle nebloudí už ani mé vlastní ruce. Černota za víčky, před víčky, v duši, všude.

             Stále dokola se ptám  a co já? Co budu dělat já? Osamělá, nedotýkaná, nežádoucí, uvadající.  Nešťastná ženská prý smrdí. Ať, stejně  už na mne nikdo  nečeká, nepohladí, neobejme, nevezme za ruku. Věk mi vzal krásu. Co se zbytkem času? Štrykovat svetry, venčit setry? Či co? Zrádce hnusný.

            Dny jsou k nežití. V práci občas vnímám pouze povytažené obočí kolegyně a její udivené: „Vždyť už jsem ti to říkala. Vnímáš vůbec?“ Ne. Jsem nastavena na autopilota.

            Včera mi volal. Můj muž, vlastně -  její muž. Muž o generaci mladší dívky. Chtěl se domluvit na vypořádání majetku. Než se na nás vrhnou právníci s definitivní verzí rozvodu. Klepaly se mi kolena. Musela jsem si sednout a termín naší schůzky hned napsat do kalendáře. Určitě bych nebyla schopna ho podržet v hlavě. Snažil se být  vstřícný. „Cítíš se dobře? Neboj se, když budeš něco potřebovat, tak ti pomůžu. Přece jsem neumřel.“

O špičku nože rozdíráš mé hoře, co ty víš zmetku, co víš o pokoře.

            Nalila jsme si z lednice víno. „Ale já jsem umřela, kurva.“  Prázdnou sklenici jsem švihla o zeď.

            Nádech, výdech, nádech… uklidňuji sama sebe. Hledám turmalín. Má pohlcovat negativní emoce. Dostala jsem ho vloni k vánocům. To ještě můj muž byl můj muž. Na-vlekla jsem černý kamínek na koženou šňůrku a sedla na rotoped. Šlapu jako zběsilá, srdíčko u tepové frekvence bliká přímo varovně. Červené srdíčko, srdíčko z lásky, ale ne lásky pro mě, já si ji nezasloužím, já ji nemám, pro mě na světě není. Srdíčko – bebíčko. Pot mne štípe do očí, kape mi z nosu. Po hodině odpadnu. Ale jsem klidnější. Zametla jsme rozbitou sklenici a naložila se do vany. V noci jsme snad chvilku spala.

            Dosud jsem neuronila ani slzu. Pláču a všechna voda je ukrytá ve mně, jak podzemní prameny. Duše  v zátopové oblasti. Zůstala pohroma, spousta bahna. Ale zvlhlá zákoutí své duše nevysušuji, nezprovozňuji, neuvádím do stavu přijatelného k žití. V nánosech ukřivděnosti, vzteku, lítosti, uražené ješitnosti šlapu v gumovkách. Přebytečnou vodu vypotím. Divoce kmitám nohama každý den. Pot divoce stříká. Kožená šňůrka s turmalínem už se mi pětkrát přetrhla. Svazuji na uzlík. Příště už ji nepřetáhnu přes hlavu.

            Dnes mám schůzku s právníkem. Znám pouze jeho hlas v telefonu. Asi bych se měla alespoň namalovat. Zrcadlo a v něm destruktivní obraz zkázy. Prsty jsem se dotkla tváře v zrcadle jako bych ani nechtěla cítit svoji pokožku. Pohubla jsem. Lety nacvičené nanášení šminků jsme zvládla v rekordním čase. A světe div se, zaregistrovala jsem, přes všechna slova která říkal on i já, že právník je hezký chlap. Po dlouhém čase jsem se zasmála. Sama sobě.

            Po cestě do práce jsem si všimla, že v květinářství mají petrklíče. Není už jaro?  Na autopilota jsem uřídila podzim a zimu. Na oslavu slunce a jara jsem si koupila novou šňůrku na turmalín. Už vím, komu věnuji své verše. Sobě.

Že budeš nekonečno

jsem si umanula

modlitba končí

amen, jsi nula.