Haraším,asi

Dlouho jsem váhala, zda-li tuhle příhodu napsat. Ale stala se mi? Stala. Takže chutě do toho.

Svět samečků a samiček. Rituální tanečky, čechrání peří, vůně, pachy, zvuky. V živočišné říši signál pro namlouvání, rozmnožování. Ale nám Bůh, ten filuta, dal víc. Nadstavbu. Rozkoš, kterou chceme opakovaně zažívat. Ten okamžik " blízkosti těl a malé smrti" hledáme spolu s porozuměním. K rituálním, rozmnožovacím tanečkům a rozkoši hledáme něhu, porozumění, souznění. O to jsou vysílané signály rafinovanější, ale také nečitelnější. A my, ještě k té nečitelnosti, postrádáme intuici, manuál ke správnému čtení. Jaký signál jsem vysílala ondyno, jednou dopoledne, sama nevím… Snad signál oběti? To není přesné. Fakt nevím.

Kráčím ulicí. Myslím na pracovní problémy. Jdu na vyšetření na mamograf a hlavou mi táhne rozpočet odboru a v mozku, myšlenka,  jen tak dotýkáním – copak ten přístroj, který ukáže oku neviditelné….?. Co když to nebude v pořádku? Tvoje kamarádka prošla tím martýriem, které se nazývá rakovina prsu. Co když i ty? Uneseš to? Jaká bys byla bojovnice?

Proti mně kráčí mladý muž. Vysoký, asi pětatřicet let, typ motorkář, který pravidelně na srazech vyhrává čelní místa ve zvedání pivních sudů. Ani bych si ho nevšimla, kdyby mne neoslovil.

"Chceš zam….t?"

Nepochopila jsem. Mrkám víčky a tápu. Cože?

"Tak chceš nebo nechceš,"

Došlo mi, že ten výraz nezněl zamrkat. Že místo "K" je tam písmenko "D."

Jsem konsternovaná. Navzdory tomu, že jsem konečně pochopila, mrkám víčky.

"Blbečku."

Autoři románů často popisují, jak si jejich postavy dělají co chtějí, děj se ubírá jiným směrem než byl  záměr. No to moje postavy jsou pěkní zmetci. Sednou si na židli, poťouchle na mne, pisálka,  koukají a říkají:

"No to jsme tedy zvědavi, co s námi vyvedeš."

Já jsem  teď byla postavou. Vidím sama sebe jak tupě kráčím dál ulicí, dělám na autorku dlouhý nos a čekám, co vyvede. Jak odpoví na brutální nabídku.Takže vracím děj nazpět a píšu, co měla  postava udělat.

Úřednice v bílém, seriozním kostýmu není typem americké bojovnice proti harasmentu.

Přemýšlí co by "protiharasmentka" udělala? Chytila by predátora za ruku a volala mobilem policii? Křičela by o pomoc? Nechtěla bych žít v zemi, kde se chlápci přetrhnou, aby prošli dveřmi dřív než já, kdy jakýkoliv projev gentlemanství je vnímán jako projev harašení, sexismu, útok na prapodstatu ženy.

"Tak chceš nebo nechceš?" ptá se mladík.

Vyhrnuji si svoji úzkou, bílou sukni a červenou lodičkou ho kopnu (citlivé duše odpustí, ale bez jadrného výrazu by to nebylo ono..) do koulí. Česká holka, která má rázné řešení. Mladík se předklání a syká bolestí. Abych ho dorazila, vrazím mu facku a zařvu: "Hulváte."

No to by byla krása. Jenomže nejsem Xena. Jsem spíš sep Jergen, který reaguje až na druhý den.

Nereagovala jsem. Něžné "blbečku" mé sebevědomí moc nepozvedlo.

Tenhle zážitek byl však ojedinělý. Na muže nezanevřu.

Bez mužů, flirtování, rituálních tanečků by byl svět nuda. A neumím si představit, že by byl můj svět ochuzen o "špačkování." Pan Špaček jistě odpustí ten výraz. Občas si v jeho knihách listuji, bych nevypadala jako balík. A někdy mne mrzí, že není běžným jevem třeba rukypolíbení.Třeba. A mám ráda lehké flirtování. Bez něj by byl život okraden o balancování na hraně mezi možným a chtěným. O nevinné laškování. O škrtnutí očima mezi zcela cizími lidmi. O jiskření bez zapálení ohňů.

Jenom bych, pánové, prosila, dodržování rituálních tanečků.

Ne žádné: Chceš…???!!!