Pokud očekáváte nějakou tu pikantní historku z erotického života blogerky, nechte si zajít chuť! Nebo zasurfujte na úplně jiné stránky. Žížala je vlastně had a objevila jsem ji jednoho velmi mrazivého večera cestou z práce…
Povaha mé momentální práce už je prostě taková, občas končím po desáté hodině večerní (podotýkám, že jde o profesi vcelku úctyhodnou) a jsem vydána na pospas pražské hromadné dopravě. Duševně i fyzicky vyždímané bylo mi dlouze čekati na autobus v nehostinných končinách smíchovských. Začíst se do literárního skvostu nemožno, začít milou nezávadnou konverzaci s několika už od pohledu podezřelými individuy nebezpečno, co počíti sobě má zoufalá žena, kterou čekají ještě dlouhé minuty na mrazu? V kapse jsem nahmatala mobil. Ten úplně nejhloupější , co nemá paměťovou kartu, neumí písničky, fotit se s ním také moc nedá. Právě proto jsem si ho vybrala. Jsem hrdým reliktem té generace, co si ještě stále myslí, že mobilní telefony, jak už název napovídá, byly stvořeny hlavně za účelem mobilního telefonování a všechny ty vaše aplikace, mladí přátelé, si můžete strčit…
Trochu ze zoufalství a trochu z nudy jsem se pohroužila do hlubin jeho dosud nepoznaných vlastností. Kdo mohl tušit, že objev žížaly změní můj život natolik, že mi vytoužený autobus málem ujede, jakoby kouzlem se přenesu přes druhdy tak trudných 30 minut jízdy domů a ve finále zapomenu vystoupit. Ano, můj „mobilus simplicismus“ obsahuje také jednu hru, což jsem do tohoto dne ve své spotřebitelské naivitě netušila. A uvízla jsem, uvízla nikoliv v červí díře, ale v žížalí pasti. Žížala, která si v anglickém názvu hrdě říká „snake“ tedy had, šmejdí po displeji a snaží se ukořistit jakási modrá kolečka, když se zadaří, na krátkou dobu zazáří i kolečko červené, slibující několikanásobné množství bodů. Přiznávám se bez mučení, od té chvíle jsem se stala závislákem!
Volejte Nešporovi, volejte Chocholouškovi, ale já prostě musím hrát dál, žížala mi nedá spát! Konečně jsem pochopila, co to je hráčská vášeň, co žene Američany do Las Vegas a otce početných rodin do blikajícími neony vyzdobených pochybných žižkovských heren. V příští hře už přece musím, musím mít více bodů, žížalka moje už si nikdy nesmí šlápnout na ocas, což znamená konec hry. Chci být zaklínačem hadů s nejvyšším skóre, chci dál, chcí výš… Už mi nestačí jen se zúčastnit, chci zvítězit, chci hrát!
Konečně jsem pochopila běh tohoto světa, už vím, oč tu jde! Ještě včera jsem se ušklíbala nad pubescenty pohrouženými do sledování těch jejich velkých placatých chytrých…“no asi jsou na tom jejich facebuku, nebo co“, myslela jsem si. Leč s úctou jsem přihlížela počínání tzv. „kravaťáků“ těch mladých perspektivních dobře oblečených pánů, kteří tu se zachmuřeným výrazem, tu s jiskrou v oku řešili jakési globální problémy na svých iphonech nebo čem. Obdivovala jsem jejich zaujetí, možná sledují poslední zprávy z akciových trhů v Japonsku nebo na burze v New Yorku. Jakpak se asi daří jejich firmě a nebudou muset každou chvíli z autobusu vystoupit, aby intervenovali? Tu nakoupili, tu prodali nějaké ty akcie či co?
Ne, oni nekontrolují, jakým směrem se pohnuly akciové trhy, oni prostě jako já… honí tu svoji žížalu!
