„Nepište o prasatech a vepřovém!“, vzkázalo nakladatelství Oxford University Press autorům. Zpráva z poloviny letošního ledna by téměř zanikla v halasných proklamacích o tom, jak nám Evropanům je drahá svoboda slova.Naštěstí se nad ní rozhořčil novinář z BBC Jim Naughtie. Ten je zároveň manželem spisovatelky Eleanory Updaleové, které (a dalším autorům) byla výzva adresována.
Stalo se to v době, kdy svobodomyslní karikaturisté tančí za zvuku Internacionály na hrobech svých popravených kolegů z redakce a lid se v trafikách rve o další dotisky jakéhosi neomarxistického plátku, který až do dne D v podstatě nikoho nezajímal ve Francii, natož jinde ve světě. Business je holt business a prolitá krev dobře prodává.
Takže pozor na prasátka, milí spisovatelé! Oxford University Press (jedno z největších vydavatelství učebnic a knih pro děti na světě) údajně brání své pokyny slovy, že díky těmto instrukcím se knihy mohou dostat k co nejširší skupině čtenářů. Protože prodává své knihy ve sto padesáti zemích, snaží se mít na zřeteli kulturní různorodost.
Štěstí že se toho nedožil Alexander Milne. Medvídek Pů by dnes jen těžko mohl kamarádit s Prasátkem. Politicky korektní vydavatel by mu asi za kamarádku doporučil nějakou tu přítulnou a nezávadnou kozičku či ovečku Se zlou by se potázal i sám velký pohádkář Hans Christian Andersen, jeho Pasáčkovi vepřů by také hrozil zákaz, pokud by se nepřeorientoval na husy.
Protože naši politici byli a jsou vždy „papežtější než papež“, navrhovala bych panu ministrovi přes lidská práva (ovšem ne naše práva), aby se zčerstva pustil do sestavování indexu nevhodné české literatury. Tam by se ocitlo Ladovo vyprávění o kocouru Mikešovi (tomu už jednou hrozilo, že bude v nepřízni kvůli zmínce o nejmenované skupině nepřizpůsobivých, která se již za Ladových idylických časů potulovala našimi luhy a háji a přitom „nakupovala“ slepice). Jednou z postav milých příběhů našeho dětství není přece nikdo jiný než Pašík. Černé barony bych zakázala vůbec, ledaže by vojín Kefalín choval místo prasat stádečko velbloudů. Stačilo by přepsat pár stránek a nezávadná kniha by se už zase mohla překládat do světových jazyků.
Jak se k této výzvě postaví Jarek Nohavica nevím, možná o vývoz svých „Čuníků“ do 150 zemí světa zájem nemá a nikdy neměl. Řekla bych, že mu stačí země jedna – ta naše, kde jeho písnička už zlidověla.
Budu asi málo „globalizovaná“ a hodně staromódní, ale já tuhle naši zemi mám dost ráda a představa, že se na nás ze západu valí z jedné strany přehnaná korektnost vyfutrovaná honem za co nejvyššími zisky a ze strany druhé adorace provokativních malůvek znevažujících všechno a všechny, je mi z toho nějak šoufl. Na ty naše evropské hodnoty opravdu zbytek světa nemá – pokrytectví a blbost tu jen kvete! Doufám, že jsem tímto blogem nepřidala tu svou kytičku!
P.S. Včera jsem se opět dívala na film režiséra A.Cuaróna „Potomci lidí“. Vyděsilo mě, že to co mělo být sci-fi odehrávající se roku 2027 mi připadala najednou velmi reálné a blízké…
