„…a udělala bys to znovu? Kdybys věděla, jak je složité vychovávat dvě adoptované děti?“ Zamyslela jsem se. Upřímně řečeno nevím, možná, asi. Zasměju se a odpovím kamarádce:“Jo, nejspíš jo, jsem prostě nepoučitelná!“
Můj syn už překročil práh dospělosti, má dcera se k němu blíží… Máme za sebou těžký rok. My tři a náš pes. Bývali jsme docela dobrá parta, dřív… Na loňské smutné Vánoce už nemyslíme. U štědrovečerního stolu chyběla dcera a její přítel. Zato synův obličej hrál všemi barvami. V předvečer svátků, které mají být tím nejkrásnějším v roce, došlo k velké k hádce a posléze se „naši mladí“ porvali. Ten, koho jsem přijala v našem domě jako své „třetí dítě“, se zastal v sourozenecké pranici své milé velmi vehementně až brutálně. Synovi se monokl přes svátky naštěstí ztratil, oděrky se zahojily, jen důvěra se do vztahu bráchy k sestře vracela těžko. Pro něho to byla ona, kdo vše svým chováním vyprovokoval. A chtějte po čerstvě postpubertálním klukovi, aby chápal hormonální bouři u své mladší sestřičky.
Nebyla jsem na ten rodinný průšvih naštěstí sama, pomáhala psycholožka, pomáhal náš „detašovaný“ taťka – můj bývalý manžel. Znovu jsem pomalu budovala svůj vztah k dceři, nakonec se podařilo obnovit i normální komunikaci mezi synem a dcerou. Jen ten její přítel k nám už nesmí.
Divoká puberta určitě zasáhne i tak zvané „normální rodinky“. Jen my adoptivní mámy nemůžeme říct: „Hele, ty se chováš úplně stejně jako tvoje teta nebo sestřenice, když byly ve tvém věku.“ A pomyslet si: „A nakonec je to, zaplať pámbů, přešlo.“ Nevíme, co si naše milované děti přinesly v genech. Má dcera zdědila hudební talent, který by po mně (při mém hudebním hluchu) měla těžko, můj syn má zase výtvarné nadání…
To jsou dárečky od jejich biologických rodičů. Co všechno ještě podědily a jaký to má vliv na jejich chování, se dá těžko říct.
Moje děti vědí od malička, že byly adoptované. Vyprávěli jsme jim to jako pohádku o smutných rodičích, co hledali to nejhezčí a nejhodnější děťátko v tom velkém domě, kde jsme se poprvé setkali.
Později se dozvěděli, že až jim bude osmnáct, mají možnost zjistit totožnost a adresu svých rodičů biologických. Syna to před pár lety zjevně zajímalo, občas se ptával, co o jeho původních rodičích víme. Moc jsme toho nevěděli, ani se nám o tom mluvit nechtělo a bylo to tak asi lepší. Letos na jaře mě překvapil, když mi sdělil, že už si to sám pro sebe vyřešil! „Peču na to, je to tak, jak to je a já jsem docela spokojenej!“ Dostal mě, i slza ukápla, ale ještě není vyhráno, kdoví co nám přinesou příští léta.
Když mi bylo nejhůř, znovu a znovu jsem se vracela ke knize Terezy Boučkové „Rok kohouta“. Vypráví v ní o velmi drsném dospívání svých adoptivních synů a o jejich odchodu od rodiny, který byl nakonec vysvobozením pro všechny. Další matka Veronika Žilková prý těžko nese to, že v její velké rodině u slavnostního stolu chybí dvě dnes už dospělé děti, kterých se ujala. Ty se rozhodly najít si cestu zpět ke své biologické matce a s těmi, kdo jim otevřeli svá srdce a dům, už nechtějí mít nic společného.
Terezo, Veroniko, udělaly byste to znovu? I když už dnes víte? Pokud jste stejně nepoučitelné jako já, tak určitě!
