Možná jste ji neznali, ale pro mě přestalo včera tlouct jedno srdce, plné soucitu, humoru, inteligence, které jsem tolik potřebovala, každý den její Ranní kávičky na iPrima mi dávaly tolik, kolik mi nedá ČT za sto let...
Včera odešla, selhalo jí v 55 letech srdce, které nešetřila – ráda kouřila, bojovala slovem a milovala ten svůj „veltlínek“, milovala život. Poprvé jsem si kvůli jejím odvážným článkům předplatila tištěné vydání Literárních novin, po pár letech byla“odejita“, zřejmě se Ministerstvu kultury nelíbilo její nezávislé zpravodajství, takže odmítlo Literárky finančně podporovat.
Každé ráno jsem potom vyhledávala její Ranní kávičky - důkladně ozdrojovaná zpravodajství ze světa. Byla expertem na dění na Blízkém východě. Často přímo osobně z ostřelovaných oblastí blízko Damašku v Sýrii nám posílala ty necenzurované zprávy, na které jsme čekali. Vyjadřovala se otevřeně nejen k situaci v arabském světě, kam tak ráda jezdila a kde měla přátele a oblíbené čajovny, ale i k situaci na východě Evropy. Také díky ní jsem pochopila ty bohapusté lži o Majdanu v Kyjevě, třeba svědectví najmutých gruzínských ostřelovačů, kteří mohli teprve teď vypovídat o svých zločinech na zakázku jen před běloruskými soudy ze strachu, aby neskončili jako jejich druzi -mrtví. Ukrajinské vedení to až doteď nezajímalo. Dozvěděli jste se to od „našich zpravodajů“ na ČT?
Svět není černobílý, pochopila jsem až po jejích zprávách, že zabírání palestinských území Izraelským státem je nezákonné a odsouzeníhodné, přepisování historie tam i tady je neodpustitelné!
Jednou týdně publikovaly Parlamentní listy souhrn událostí komentovaných Terezou S. I tyto články mi pomáhaly formulovat mé názory na světové dění, nemusela jsem vždy souhlasit, ale pokaždé mě dostala svou informovaností, nadhledem a smyslem pro humor. Třeba, že české zdroje takřka nečte, protože to je pro ni ztráta času.
Ještě něco o mém odporu ke všem těm trans… a transgender, ano Tereza byla napřed mužem, tátou až pak se stala ženou, mámou a babičkou. Já, která tyhle změny proti přírodě nepodporuji a nemůžu se s nimi vypořádat, jsem věděla s kým mám tu čest a v tomhle případě to byla spíše výhoda. V novinářce Tereze S.se snoubila ženská citovost s mužskou racionalitou v jedné - jedinečné osobě.
Osobně jsem jí potkala jen jednou, na Václaváku v době demonstrací proti- a prorežimních. Obě jsme z chodníku nevěřícně zíraly na skupinku „svazáků“ vlajících vlajkami NATO a EU, kroutily jsme hlavami a já se ji odvážila oslovit… Měla sebou jednoho ze svých pejsků (i ten už je na věčnosti), vypravila jsem ze sebe jen „Já vás ráda čtu, paní Spencerová!“ Odpověděla: „Děkuju!“
Já Vám Děkuju! Za všechno, čím jsem, kdo jsem a jak to cítím, za to vděčím Vám!
