Už jsem prostě taková. Trpím pocitem, že musím neustále zachraňovat tento svět. Před lety jsem si ke svým dvěma adoptivním dětem přidala ještě jednu adopci na dálku - roztomilou černošku z Conakry v Guineji.
Dobře si pamatuji radu organizátorů, hlavně ať vás nenapadne pozvat dítě do Evropy, protože by utrpělo trauma.
Jo, jo, časy se mění, jak zpívá Bob Dylan. Traumaty a nočními můrami teď trpí Evropané. Moje milá adoptivní dcera mezitím už možná porodila dalších deset malých černoušků, jen doufám, že se časem nepřijedou podívat na svou adoptivní babičku!
Charlotta ráda malovala slony a moc jí nešla fránina, to jediné jsme měly společné. Pravidelně jsem po dobu několika let dostávala kopii jejího vysvědčení a povinný dopis nejspíš nadiktovaný nějakým tím místním humanistou…Nedělám si iluze, i on chtěl jíst a tak malé procento našich peněz určitě zůstávalo v jeho kapse. Po čase jsem musela s finanční podporou určenou právě na Charlottino vzdělání přestat. Můj muž se po 25 letech u jedné firmy stal obětí „optimalizace“, prostě neměl dost ostré lokty a tak byl poslán do „starého železa“. Musela jsem více myslet na naše děti a přestala „mít roupy“ a peněz nazbyt.
Na to teď vzpomínám, když vybírám dopisní schránku. Dopisy s dojemnými příběhy z dalekých zemí a žádostí o příspěvek rovnou házím do popelnice. Stačí pohled na obálku a už se mnou cloumá zlost! Pravda je, že se dnes máme dobře, ale opravdu všichni? Proč se musí dělat sbírky na to, aby se děti matek samoživitelek mohly najíst spolu s ostatními ve školní jídelně? Naše děti = naše budoucnost! Proč se lyžařský výcvik, školní výlet nebo jiná placená aktivita, staly pro mnohé děti něčím nedosažitelným?
Kdo bude solidární s námi, až opravdu půjde do tuhého a náš stát budou vysávat další příchozí bůhví odkud? Nelituji peněz, které jsem věnovala jedné malé holčičce z Afriky. Dělala jsem to s čistým srdcem a touhou pomoci. Jen si teď lépe vybírám, koho podpořit. Mou podporu mají organizace starající se o naše bezdomovce, zabývající se péčí o opuštěné děti, domácí paliativní péčí a jedno slušné ekologické sdružení.
Žádná z těchto organizací mě nikdy citově nevydírala a také se nezapojila do politických bojů. Dělají prostě svou práci, na kterou nedostávají miliony od EU ani od Norských fondů. Nepochodují po Václaváku s transparenty. Jejich hrdost je tichá a vítězství drobná ale každodenní. Kousek po kousku se snaží zlepšovat život lidem tady a teď.
