Stalo se v jednom státě, v jednom městě, v jeden den. Byla to sobota třináctého. Mohl to být takový příjemný, nepříliš chladný, prosincový, lehce sváteční den… Místo prvé: původně románský kostelík svatého Petra a Pavla v Řeporyjích na okraji Prahy. Náš kamarád nás pozval na výstavu betlémů, kterou s pomocí své rodiny a přátel organizuje již dvanáctým rokem. Podával nám zkřehlou ruku, je tu už od rána a jeho žena s ním. Paradox letošní zimy, venku bylo tepleji než mezi mohutnými zdmi kostela.
Procházeli jsme mezi lavicemi a obdivovali betlémy – hodně staré i moderní, vyřezávané, cínové, z modrotisku nebo i z lepenky (ten byl z místní výtvarné dílny). Děti téma pojaly tak trochu „světoobčansky“ - „Eiffelovku“ v betlémě jsem viděla poprvé… Svíčičky, chvojí, staré vánoční pohlednice, všechno dokreslovalo atmosféru Adventu. Pak se z kúru dokonce ozvaly varhany. Přicházeli další a další lidé - hlavně sousedé, zdravili se, okukovali, co kdo z místních na výstavu zapůjčil a zda je letos betlémů více než loni. Výstava trvá vždy jen jedno sobotní odpoledne a večer je třeba vše zase odnosit a vrátit. Ráno se v kostele jako každou neděli slouží mše. Některé betlémy se přesunou jen o kousek dál do nedalekého Pensionu na Ořechu.
Odcházeli jsme, když už se setmělo a světlo vycházející z otevřených dveří chrámu nás provázelo na zastávku autobusu a vlastně až domů. Světlo a teplo lidského společenství, světlo vzájemnosti, úcty k tradici. Prostě dobrý pocit, že to někde - třeba na okraji velkoměsta funguje bez velkých gest, bez reklamy, bez komerce. Bylo nám hezky to odpoledne, ten večer.
Místo druhé: prostor před bývalou klinikou na Žižkově. Svědectví přímého účastníka Tomáše Fialy: „V sobotu 13. prosince jsem se zúčastnil demonstrace na podporu Autonomního sociálního centra Klinika. Byl jsem potěšen a mile překvapen poměrně velkým počtem účastníků (lidé všeho věku), i když převažovali mladí. Byli mezi nimi i maminky a tatínkové s malými dětmi, pár lidí se svými psy, poměrně pohodová atmosféra. Během demonstrace k žádnému incidentu (ani z jedné strany) nedošlo. K policejnímu zásahu před budovou Kliniky došlo až několik desítek minut po skončení demonstrace.“ (Britské listy 15. 12.)
Pro nezasvěcené (já jsem k nim také do minulé soboty patřila) dodávám, že jde o prostor bývalé kliniky v Jeseniově ulici, který obsadili aktivisté, jimž se nelíbilo, že budova chátrá a zároveň chtěli ukázat, jak stát špatně spravuje svůj, nebo vlastně náš majetek.
Parta mladých budovu uklidila - dříve v ní k nelibosti sousedů přespávali konfliktní bezdomovci a byla také oblíbeným útočištěm feťáků - zabydleli ji a pořádali v ní zajímavý program. Ještě před demonstrací byla budova vyklizena policejními těžkooděnci a zamezen přístup do ní.
Výsledkem opětovného zásahu policistů (to jsou ti, co nám pomáhají a chrání nás!) bylo několik zraněných mladých lidí, kteří se patrně provinili jen tím, že v nevhodnou chvíli stáli na nevhodném místě.
Moje děti jsou přibližně ve věku těch zraněných, zatímco jsem si prohlížela betlémy, mohly tam být. I můj syn mohl být sražen k zemi a brutálně zbit.
Proč? Protože tu ti mladí (prý extrémisté) chtěli vybudovat ostrůvek lidskosti, nekonformnosti, prostě udělat něco pro sebe a ostatní? Je to totéž jako dělají ti o generaci starší nadšenci v Řeporyjích nebo není?
Komu vlastně patří tento stát? Měla jsem pocit, že nám? Proč se naše děti zase musejí bát zasahujících těžkooděnců.? Proč se nedává prostor nekomerčním akcím na komunitní úrovni. Proč je tak málo míst, kde by se lidé mohli neformálně setkávat, popovídat si, něco vytvořit nebo poslouchat tu svoji muziku.
Proč je mi tak smutno, když poslouchám Modlitbu pro Martu:
„Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých
zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí…“
