Určitě je potkáváte denně stejně jako já. Vyskytují se hlavně v metru, tramvajích, autobusech. Často lze na „ucpance“ doslova narazit v ulicích města, někdy se zase řítí vysokou rychlostí a s nepřítomným pohledem supermarketem…Jsou mladí, ucpaní a nebezpeční. Občas sami sobě!Evoluce pokročila – máme tady nový druh: „Hommo sapiens sluchátkus“.
Jde většinou o jedince ve věku kolem dvacítky i podstatně méně, z uší jim trčí různobarevné pecky a šňůrky. Šňůrky končí kdesi pod oděvem. Dříve jsem si myslela, že pracují pro nějakou agenturu. Možná tajné služby? Kdosi jim dává na dálku pokyny? Není tomu tak, moje vlastní děti, když dorostly do věku ucpanců, mě vyvedly z omylu, když požadovaly zakoupení čehosi, čemu říkaly MP3, ani kvalitním mobilem by prý nepohrdly! O tabletu si zatím nechávají zdát, MP4 nechť zůstanou v obchodech, počkáme si na MP5! To bude teprve nářez!
Vysvětlily mi tehdy, že jejich generace prostě žije hudbou…Proč ne? Hudba povznáší, hudba sbližuje! Až na to, že posluchač hip-hopu už do smrti smrťoucí nepromluví s tzv. „diskantem“(milovníkem diskotékových rytmů), přestože jako malí si hrávali na pískovišti. Co ucpanci poslouchají, máme možnost poznat nejen v případě netěsnících sluchátek, nebo když to drsný hoch nebo děvče sjíždí opravdu na plné volume a na okolí nebere ohled. Pozná se to i podle ucpancova outfitu (poznámka pro ty, kterým je jako mně už přes padesát – podle jeho ohozu, oblečení, ošacení…). Například: mikina a džíny jako po starším bráchovi, čepice „bejsbolka“ na hlavě a nenásilná vůně trávy jsou nezbytným doplňkem správného hiphopera.
Že by si tyto řádky přečetly moje děti nebo jakýkoli mladistvý přibližně v tomto věku nehrozí. Zásadně nečtou a pro „černé ovce“, které v životě přečetly více než jednu knihu, mají jen výsměch a slova pohrdání. Bezva, můžu je dále pomlouvat!
Uvažovala jsem, zda to znemožnění zvukových vjemů z okolí, nějak nesouvisí v případě mých dětí s mou pozdní snahou je vychovávat? Zvláště můj syn na výzvy typu: „Koukej vstát a jít do školy!“ (eventuelně na praxi, do práce) reaguje podrážděnými výkřiky: „Přestaň už konečně hučet!“ dále „Už zase do mě jedeš pecky, dej mi pokoj, kam jsem sakra dal ten mobil (empétrojku, sluchátka, klíče, peněženku - doplňte cokoli, co vás napadne kromě brýlí – těch zatím netřeba!)“.
Slabinou této teorie je, že v dopravních prostředcích kromě velmi odvážných revizorů, eventuelně konfliktních penzistů-sebevrahů nikdo sluchátkovou generaci slovně neobtěžuje. Přesto zůstávají napojeni a s pohledem zapíchnutým do neurčita naslouchají dál. Většinou se vyskytují osaměle, vzácně zahlédneme dvojici či větší skupinku. Občas je možno pozorovat dvě samičky tohoto druhu, jak si přátelsky vzájemně nabízejí jedno sluchátko, aby kámoška „ochutnala“, jaké tam má pěkné „beaty“.
Nesmím zapomenout zmínit zvláštní poddruh „sluchátkovitých“, mám pro ně pracovní název „vnoučata Otíka z Vesničky mé střediskové“. Jejich sluchátka nejsou žádné mrňavé pecky, naopak dosahují gigantických rozměrů a určitě dokonale těsní. Otíci jsou v davu nepřehlédnutelní a protože jdou s dobou, jsou jejich sluchátka vybavena dalšími vychytávkami jako například mikrofonem. Na netu jsem objevila, že ironií osudu se jeden z těchto nejnovějších typů jmenuje „Génius“! Blahopřeji Otíkům!
Pamatujete si na paní zvanou „Černá kronika“ z kultovního českého filmu „Ať žijí duchové“? Určitě ano! Budu jí teď fušovat do řemesla – v pondělí mě vyděsil reportér televizních novin, když klopýtajíc přes pražce vyprávěl, jaké nebezpečí hrozí uživateli sluchátek, když se rozhodne zkrátit si cestu po kolejích a zezadu se blíží supící a houkající vlak. On prostě neslyší, vždyť žije hudbou! Jak dlouho ještě? Podle včerejšího pokusu (s troubícím autem) mu zbývá jen několik vteřin na vytažení sluchátek z uší a šlus! Pro slabší povahy dodávám, že během natáčení reportáže nebyl zabit ani zraněn ani jeden pracovník České televize! (Škoda? Kdo to řekl?)
Z doby posledních povodní si pamatuji smutnou historku o slečně, která v Průhonickém parku venčila pejska. Bohužel, byla ve špatnou chvíli na špatném místě, spadl na ni strom, který už kořeny neudržely v podmáčené půdě. Možná měla šanci utéct svému osudu, kdyby k jejímu sluchu včas dolehly zvuky praskajících větví…
Tady už fakt přestává sranda – dostávám se k popsání hlavního důvodu mé stížnosti na mravy a nebezpečí spojená s rozšířením tohoto lidského druhu. Na internetu jsem shlédla zahraniční video z bezpečnostní kamery v metru. Představte si: po nástupišti chodí jeden takový ucpaný exemplář, přichází pán nesoucí kočárek s dítětem, postaví ho ke sloupu a vyráží znovu patrně pro další dítě. Hommo sluchátkus bloumá po nástupišti. Nezabrzděný kočárek se pomalu rozjíždí směrem ke kolejím. Hommo je otočen zády ke kočárku, takže nevidí a hlavně neslyší, jak kočárek padá do kolejiště. Nebojte se o miminko, v poslední chvíli zasahuje matka, přibíhá a vrhá se dolů, kočárek vytlačí zpět na nástupiště a stačí vylézt nahoru…Ucpanec se dál věnuje poslechu hudby, jakoby se nic nestalo!
Poraďte, prosím, všem pubertálním a postpubertálním ucpancům (pokud vás budou ochotni poslouchat) něco v tomto smyslu: „V zájmu své i naší bezpečnost vyndejte sluchátka z uší a napojte se na přítomnou chvíli. Možná uslyšíte něco, co jste už dlouho neslyšeli, možná uslyšíte i zpěv ptáků!“ Držte mi palce, zkusím to navrhnout dětem dnes večer!
