Před mnoha lety jsem ve svém malém penzionu na okraji Prahy často mívala hosty z Holandska. Přihodilo se mi to díky pár letům stráveným v Gelderlandu (provincii na východě Nizozemí) a přátelům, které jsem tam získala. Bydlela jsem v domečku z červených cihel se zahrádkou téměř tři roky se svým holandským přítelem Keesem.
Chodila jsem do kurzů pro cizince a jazyk procvičovala doma, v obchodech, autobusech a posléze i v příležitostných zaměstnáních. Když jsme se oba přestěhovali zpět do Prahy, abychom zkusili, zač je podnikání na „Divokém východě“ loket, byla jsem si svými znalostmi natolik jistá, že jsem dokonce krátce působila jako tlumočník-překladatel. Ale o tom tahle historka není, takže zpět do penzionu.
Jednou v létě k nám na základě řádné rezervace přijel velmi sympatický mladý pár. Oba blonďatí vysocí s maličkým autíčkem nacpaným vším možným, co takoví študáci potřebují k cestě po Evropě. Protože už jsem znala drobné kulturní odlišnosti mezi námi a Holanďany, hned jsme domluvili, co bude k snídani (salám český ani polský není radno nabízet!) a co by asi tak měli v Praze během těch pár dnů vidět.
Dobrá rada jako obvykle zněla – vykašlete se na předražené „sightseeing tours“ a na Pavláku nastupte do tramvaje číslo 22, ta vás v rámci přestupní jízdenky povozí po tom nejkrásnějším! Holanďan nikdy možné „malé domů“ neodolá a tak se zdálo, že po prvním dni courání a ježdění po městě jsou spokojeni a určitě hodně unaveni. V domluvený čas na snídani nepřišli, nechtěla jsem je rušit, a tak jsem jim tác se snídaní nechala před dveřmi pokoje.
Bylo už skoro poledne, když se „vyloupnul“ mladý pán a že by něco ode mne potřeboval. Tvářil se rozpačitě a nejistě – prý se jim stal „het ongelukje“ a potřebují pomoc. Začalo mi to v hlavě šrotovat – slovníkové heslo totiž praví „het ongeluk“ je neštěstí, nehoda, úraz, smůla atd. První mě napadlo, že bourali, ale autíčko stálo neporušené na dvoře. Začala jsem vyzvídat, zda je přítelkyně nějak zraněna? Napadaly mě divoké teorie: slečna spadla z postele, opařila se čajem, uklouzla v koupelně……Nebo varianty děsivější až kriminální – včera je okradli (přes mé varování), dostali nehorázně vysokou pokutu, neb si neoznačili jízdenku, nedejbože vstoupili do vozu taxislužby, možná to přehnali s českým pivem a dívka souvisle zvrací…No prostě takové ty běžné „ongelukje“, co se stávají.
Chlapec zrudnul a polopatisticky mi vysvětlil, že nic takového - prostě jim prasknul kondom!
Sice se mají rádi, ale potřebovali by napřed dostudovat, než založí rodinu. Kdybych se v kurzu líp učila, měla jsem už dávno vědět, že ta něžná zdrobnělinka toho neštěstí, tedy „neštěstíčko – het ongelukje“ opravdu znamená v souvislosti s neprovdanou ženou nečekané otěhotnění.
Musím podotknout, že to bylo v době, kdy ještě nebylo možné zakoupit v lékárně „pilulku první pomoci“ bez receptu, nezbývalo než se obrátit na gynekologa. Shánějte uprostřed srpna svého nebo jakéhokoli lékaře! Po několika telefonátech se mi podařilo domluvit s chápavou sestřičkou návštěvu ordinace jen několik kilometrů od našeho penzionu. Mělo to jen jednu chybičku, musíme přijet ihned, pan doktor za půl hodiny končí!
Já sama auto nemám, co auto? - já nemám ani řidičák, ale nabízel se ten jejich „prcek“, co trpělivě čekal na dvoře. Vyskytl se drobný problém, v tom autíčku se prostě zadní sedadla nevyskytovala!
K poliklinice jsme dojeli v tomto obsazení – provinilý jako řidič, vedle něho pobledlá slečna poškozená a vzadu vsedě na bobku paní majitelka penzionu. Schody jsme brali po dvou a k sestřičce vpadli všichni tři. Sestřička přestala být příjemná a nás dva přebytečné vyhnala do čekárny. Pan doktor umí německy a mých služeb není třeba a ani zkroušeného viníka k ničemu nepotřebují. Pokud vás napadá nějaké vhodné konverzační téma pro tuto situaci, tak jste lepší než já……Oba jsme na chodbě dlouze mlčeli a s nadějí hleděli ke dveřím. Pan doktor byl nadán nejen jazykově ale i mocným hlasem, takže k nám občas pronikla část kázání o tom, že toto není žádná antikoncepce a že by příště mladí měli být zodpovědnější a tak dále…
Konečně vyšla slečna s receptem a úsměvem. Jsem ráda, že jejich společné vzpomínky na Prahu se pak týkaly už jen gotických a barokních památek, a to že se jim tam stal takový malý „het ongelukje“ už bylo zapomenuto!
