Dejte mi do ruky mávátko a řekněte, jak volat sláva, já už si najdu ten správný směr a budu mávat , mávat, mávat. Zpívával Jaromír Nohavica. Já nebudu! Nikdy nebudu pochodovat s davem, v jehož čele kráčejí masoví vrazi. Necítím se být jakkoli názorově spřízněna s tak zvaným prezidentem Ukrajiny Porošenkem a dalšími masovými vrahy, ať už z Izraele nebo z NATO.
Nejsem na to dostatečně Charlie. Že je lidstvo stále stejně nepoučitelné se obávám už delší dobu, ale takový festival trapnost,jako nám rozdavači mávátek předvedli v neděli v Paříži,jsem dlouho neviděla.
Místo, aby evropští politici přiznali chyby svoje i svých předchůdců a přijali svůj díl odpovědnosti na nedávných tragických událostech, rozdají nám mávátka. Pak nám vysvětlují, že není muslim jako muslim. Multikulti žije dál! Hurá!
Muslimy jsem poznala zblízka během svého pobytu ve velmi tolerantním a mnohabarevném Holandsku. Byli to většinou Turci - moji spolužáci v jazykovém kurzu. Už tehdy jsem nechápala bezbřehou vstřícnosti a trpělivost naší laskavé paní učitelky - zrzavé Greet, když po ixté omlouvala absence těch mladších (venku pršelo, foukal vítr, eventuelně jim někdo ukradl kolo a tak se nemohli dostavit). Účast na jazykových kurzech ty dvacetileté zjevně nijak netěšila, zato byla podmínkou pro výplatu dávek v nezaměstnanosti. Pravidelně do „školy“ chodili ti starší. Nezapomenu na ustaranou Šefiku - matku velké rodiny (vždy v šátku). Odhadovala jsem jí tak na padesát. Když jsme procvičovali konverzaci na téma: „kolik ti je let“, s údivem jsem zjistila, že je jen o pár let starší než já (tehdy třicítka). Dost utahaná těžkým životem, pracovitá, skromná, svou víru nikomu nevnucovala., zato si chtěla popovídat se svými sousedy a dozvědět se něco o místních zvycích a kultuře.
V tom bych tedy souhlasila, není muslim jako muslim. Mám i zkušenost jinou. Jeden z těch mladších „spolužáků“, když zjistil, že já se nehlásím k žádné církvi, zato místní jazyk už jakžtak ovládám, se o přestávkách u obligátní slabé holandské kávy pokoušel mi vyprávět o svém Prorokovi. Brzy to vzdal, nejen pro určité jazykové problémy.
Léčbou šokem pro mě byl leden roku 1991, kdy začaly nálety spojenců na Irák pod názvem „operace Pouštní bouře“. Já i můj holandský přítel jsme byli přesvědčeni, že to je jediné správné řešení (když vojska Sadáma Hussaina vpadla do Kuvajtu je třeba zasáhnout, obzvláště když vojenskou akci schválilo i OSN). Byla to jedna z prvních válek v „přímém přenosu“. Ráno jsme se sešli ve škole nevyspalí, vzrušení a pobledlí z nočního sledování televize. Naši třídu to lednové ráno rozdělilo. Šefika a ostatní muslimové mluvili o civilních obětech, o strachu a o tom, zda je správné, že se západní svět angažuje ve světě arabském. Na druhém břehu najednou byla Greet, Ital Marco, Polka Barbara a já. Poprvé od naší Sametové revoluce mi došlo, že ne vše, co přichází z Ameriky a ze Západu je správné.
Byla to první pochybnost, která pak s léty už prožitými u nás v Čechách mezi svými,jen rostla. Když se zprávy o zbraních hromadného ničení ukrytých v Iráku ukázaly jako nepravdivé, když tak zvaná „válka proti terorismu“ stála tolik nesmyslných civilních obětí v Afganistánu. Když my – vyspělí civilizovaní lidé jsme bez odporu přihlíželi rozvracení mnoha dříve celkem prosperujících států v severní Africe. Nemá cenu vyjmenovávat vše, kdo má trochu svědomí a umí číst nejen oficiální tisk, ten ví, o čem mluvím.
Ty ostatní bych chtěla upozornit, že po delším mávání černobílými i červenými kartami může dojít k odkrvení nejen ruky ale i mozku. Pozor na to!
