Proč máme mluvit spisovně? Duchovní pohled

   Nejen v Česku, ale téměř v každém národě existuje množství dialektů. Mnozí lidé, hovořící nářečím svého kraje, se ke němu nejednou hrdě hlásí a nedají na něj dopustit z jakéhosi lokálpatriotizmu. Mluvit nářečím je však nesprávné!

   Každý dialekt lze považovat za určitý předstupeň, nebo schod na schodišti národa k vlastní spisovné řeči. Avšak dialekty mají v každém národě své plné opodstatnění pouze do momentu, kdy prostřednictvím krystalizace různých nářečí nakonec nevznikne dokonalý spisovný jazyk. Tento jazyk je potom tou nejdokonalejší formou slovního vyjádření daného národa, a všechny jeho dialekty se od té chvíle stávají méně dokonalými formami jeho řeči.

   No a právě v uvědomění si rozdílu mezi tím, co je dokonalé a co nedokonalé spočívá pochopení toho, proč je důležité mluvit především spisovnou řečí. Jednoduše proto, že člověk má vždy usilovat k té nejvyšší možné dokonalosti! A ne jen v řeči, ale ve všem, co dělá!

   Na základě všeho, co z nás vychází, vzniká totiž ve stvoření vždy nějaká forma. Naše cítění vytváří živé formy, a vytváří je také naše myšlení i naše řeč.

   Pěkné, ušlechtilé city, myšlenky a slova vytvářejí pěkné a ušlechtilé formy. Nehezké a špatné city, myšlenky a slova zase ošklivé a nehezké formy. Ve stvoření tímto způsobem neustále něco formujeme a budujeme, a to buď něco pěkné a ušlechtilé, nebo ošklivé a špatné.

   Každý cit, každá myšlenka a každé slovo tedy v jemnější úrovni stvoření vytváří vždy nějakou formu. Pokud mluvíme spisovnou řečí, která je nejdokonalejší formou řeči národa, svým slovním projevem vytváříme ty nejdokonalejší formy. Formy, které nás samotných ovlivňují v zákoně zpětného účinku.

   Pokud ale používáme dialekty, vytváříme tím formy méně hezké a méně dokonalé, které nás také zpětně ovlivňují. Jaká je tedy naše řeč, přesně takovými se stáváme také my samotní! Svou řečí formujeme sami sebe! Například tvrdá řeč formuje tvrdší lidi a měkčí, libozvučnější řeč formuje měkké a dobrosrdečné lidi.

   Každému bude jasné, že bez snahy o dokonalost nelze vybudovat nic dokonalého. Platí to také pro náš slovní projev. Pokud tedy chceme, aby to, co naší řečí vytváříme a formujeme bylo skutečně dokonalé, stojí opravdu za trochu námahy donutit se mluvit spisovně, a tím budovat a vytvářet krásné a dokonalé formy.

   Pokud v tom však budeme lhostejnými a podléhajícími různým dialektům, určitě nebudeme budovat a formovat tak dokonalé a krásné věci, jaké bychom při troše námahy a sebeovládání formovat mohli.

   Člověk má usilovat o krásu a dokonalost ve všech oblastech svého života a tedy také ve vyjadřování se v rodné řeči. Člověk má mít totiž před sebou vždy jenom ty nejvyšší a nejušlechtilejší cíle, a má se snažit a usilovat o to, aby je dosáhl. No a tato jeho touha po dokonalosti ho bude posouvat nestále nahoru, a on se nakonec bude moci stát dokonalým. Dokonalým člověkem!

   To je tedy důvod, proč bychom ve svém formování všeho, co z nás vychází, čili ve formování svých citů, myšlenek, a také slovního projevu měli vždy usilovat a směřovat k té nejvyšší dokonalosti, čistotě, a k tomu nejvyššímu možnému zušlechtění.

   No a tou nejvyšší dokonalostí v oblasti našeho slovního projevu je bezpochyby právě naše spisovná řeč. Tak ji používejme!