Objasnění dosud zcela nepochopeného pojmu "duše"

Pokud chceme tento zásadní pojem správně pochopit, musíme získat alespoň určité základní znalosti stavby stvoření. Musíme být ochotni vyvinout v tomto směru alespoň trošku námahy, protože i zde platí, že bez práce nejsou koláče.

Bez vážné snahy o poznání základních souvislostí o stavbě stvoření nemůže být tedy vůbec žádné znalosti o tom, co to vlastně duše je. Bez této snahy může být pouze nevědomost, tápání, domněnky a dohady, absolutně nedůstojné člověka současné doby, který už dávno měl být v těchto vážných věcech plně vědomým.

V tom nejzákladnějším členění si můžeme stvoření rozdělit na dvě části – na část hmotnou a část duchovní. Část hmotnou třeba však ještě rozdělit na jemnohmotnost a hrubohmotnost.

Stvoření:

Duchovní část

Hmotná část – jemnohmotnost
– hrubohmotnost

Hrubohmotnost je úroveň stvoření, v níž žijeme právě v této chvíli a jemnohmotnost je úroveň stvoření, do které odcházíme po naší pozemské smrti.

Náš původ, naše nejvnitřnější podstata a jádro naší bytosti však pochází z duchovní části stvoření, čili z duchovní říše. Tam jsme se kdysi dávno nacházeli jako nevědomé duchovní zárodky, projevující touhu po sebeuvědomění.

Abychom ale mohli dospět v zralé duchovní osobnosti, schopné plnohodnotného života v duchovní říši, bylo nám umožněno ponořit se do hmotnosti. Život v hmotnosti je totiž pro nevědomý duchovní zárodek jakousi školou, v níž má postupně dozrát k zmíněné zralosti.

Na vlastní žádost se tedy duchovní zárodek ponořil do hmotného světa, avšak zpočátku pouze do jemnohmotnosti, která je duchovní části stvoření blíž. Aby se zde mohl plně projevovat a působit, přijal na sebe jemnohmotný plášť, čili jemnohmotné tělo. Pak však následovala jeho cesta až do hrubé hmotnosti. Aby i v ní mohl plně působit následoval další, hrubohmotný plášť, tedy naše pozemské tělo.

Je to přesně tak, jako u ruských matrjošek. Jsou to figurky – panenky, skryté jedna v druhé. Jádro tvoří ta úplně nejmenší, která je skrytá ve větší, a ta větší v ještě větší. Nejmenší panenka představuje naše vnitřní – duchovní jádro, větší naše jemnohmotné tělo – náš jemnohmotný obal, který nazýváme duší, a největší, vnější a nejsvrchnější matrjoška představuje náš nejhutnější obal, čili fyzické tělo.

Takže z pohledu shora dolů tu máme ducha, duši a tělo. Tyto odpovídají třem úrovním stvoření: duchovní, jemnohmotné a hrubohmotné.

Z našeho lidského pohledu, čili z pohledu zdola nahoru to znamená, že pokud zemřeme, pouze jednoduše odložíme náš hrubohmotný obal, čili naši nejvrchnější matrjošku a staneme se duší, žijící v jemnohmotnosti, která v sobě ještě nese duchovní jádro.

Takto se tedy člověk rodí a umírá, čili střídá jemnohmotnost s hrubohmotností, čímž však postupně dozrává jeho duchovní jádro, až se nakonec stane, že toto jádro – naše duchovní osobnost, je již natolik zralé, že kromě hrubohmotného obalu, čili fyzického těla, bude moci nakonec odložit také tělo jemnohmotné – náš duševní obal, a vstoupit do své domoviny – do duchovní říše jako plně zralá duchovní osobnost.

Na této zemi tedy nežijeme pouze jednou, ale vracíme se na ni, dokud plně duchovně nedozrajeme. Do té doby se nacházíme stále v hmotnosti, procházejíc z její jemnohmotné části do hrubohmotné a zase naopak. Jednou tedy žijeme jako lidé na zemi a jednou jako duše na takzvaném druhém světě.

Tento vyučovací proces, nebo proces zrání však není nekonečný. Je ohraničen časovým rozmezím trvání hmotnosti, protože všechno hmotné podléhá nevyhnutelnému vzniku a zániku. A to nejen naše fyzické tělo, ale i naše planeta, která jak kdysi dávno vznikla, tak také postupně zanikne. Procesu vzniku a zániku je však podrobena naprosto celá hmotnost, čili také jemnohmotné úrovně, ve kterých žijí lidské duše po fyzické smrti.

Čas nezbytného rozkladu veškeré hmotnosti tedy určuje dobu trvání školy života, v níž máme duchovně dozrát tak, abychom byli schopni nakonec odložit také naše jemnohmotné tělo dříve, než začne zmíněný nezbytný hmotný rozklad. Člověk se prostě musí dostat včas z dosahu všeho hmotného do bezpečí své domoviny – duchovní říše. Pokud to totiž nestihne a jeho duchovní jádro nebude dost zralé na to, aby kromě těla hrubohmotného mohlo odložit i tělo jemnohmotné, pak bude muset být stržen do rozkladu veškeré hmoty, ve kterém bude zničena jeho doposud ještě nezralá osobnost – jeho dlouhým vývojem v hmotnosti nabyté já. Je to nejstrašnější, co se vůbec může člověku přihodit. Je to takzvané věčné zatracení!

Duchovní jádro v nás je věčné a nezničitelné, protože pochází z duchovní říše. Po velmi bolestivém procesu rozkladu naší nedostatečně zralé osobnosti se vznese zpět jako nevědomý duchovní zárodek tam, odkud kdysi dávno vyšlo. Na a potom, po nesmírně dlouhé době, kdy se hmotný svět po předchozím rozkladu začne opět nanovo formovat a vznikat, pak se tento duchovní zárodek může opět vnořit do hmotnosti a pokusit se dospět k plné duchovní zralosti, která mu umožní včas odložit všechny hmotné obaly a vstoupit do plnohodnotného a věčného života v duchovní říši.

Do duchovní říše, z níž jsme kdysi jako nevědomé duchovní zárodky vstoupili do hmotnosti, se tedy můžeme vrátit dvojím způsobem. Buď jako vítězové, nebo jako poražení. Buď jako zralé duchovní osobnosti, nebo jako nezralé duchovní zárodky, které neuspěli v škole hmotnosti a nestihli včas ukončit svůj vývoj. To je však potom doprovázeno nesmírným utrpením, spojeným s nevyhnutelným rozkladem veškerého hmotného, do kterého bude muset být takováto nezralá osobnost spolu stržena.

No a zcela na závěr bude určitě vhodné říci, co je onou učební látkou, kterou se má člověk v hmotnosti naučit. Lépe řečeno, podle níž se má naučit žít.

Jde o poznání Zákonů stvoření a života souladu s nimi. Jde o poznání Vůle Nejvyššího a života podle ní. Jaká je tato Vůle a jaké jsou tyto Zákony, o tom nám už kdysi dávno říkal Kristus. Jeho slova však nestačí pouze znát, ale třeba podle nich také žít. Žít tak, že nám to přejde do krve a stane se to součástí našeho myšlení. Jedině tímto způsobem můžeme potom správně dozrávat a nakonec i včas ukončit vlastní duchovní vývoj.

A toho času na to, abychom se stali schopnými odložit nejenom své hrubohmotné tělo, ale také své tělo jemnohmotné nám už žel nezbývá až tak mnoho. Spíše naopak! Je ho už málo! Tak málo, že neodbytně vyvstává velká otázka, kolik lidí to vůbec ještě stihne.