Jak vysoké daně platíme?

Výše daní je důležitým a podstatným atributem osobní svobody. Výše daní určuje do značné míry naši svobodu. Zdanění přes 50 % je již absurdní a hrubě popírá svobodu jednotlivce.  Dnes neplatíme desátky, ale šedesátky a sedmdesátky!

 

     Jak vysoké daně vlastně platíme?  V debatách můžeme slyšet například, že zdanění zaměstnance  je ve výši 15% a k tomu je ještě daňový odpočet 24 840 Kč ročně. To ukazuje na daň ve výši maximálně 15%.  Na druhé straně jsou zde výpočty ukazující ohromujících 62,45 % průměrného zdanění zaměstnance.   Firma Deloitte uvádí, že den daňové svobody v roce 2018 připadl na 23. června 2018.   Konkrétně, že „Češi budou na odvod daní pracovat 174 dní“. Jak to je?

   Myslícího člověka to zaráží a nerozumí tomu! Máme zcela nepřehledný daňový systém!   Zaměstnavatel platí odvody, pak máme daň z příjmu, k tomu sociální a zdravotní pojištění, někdo platí solidární daň a pak k tomu při placení přichází DPH, spotřební daně. Dále máme  televizní a rozhlasovou daň, silniční a dálniční daně, daně z nemovitosti.A pak jsou zde  například  ekologické daně z elektřiny a paliv. Já osobně bych například připočítal i skryté zdanění, které je zamlženo v existenci emisních povolenek. Proto se v diskusích prakticky nemůžou dva lidé shodnout na skutečné výši daní. O tom, že daně jsou u nás skutečně ohromné, svědčí i nezávislé výpočty.   A musím zde uvést další daň, na první pohled neviditelnou. Daně totiž neplatí jenom jednotlivci. Daně platí i firmy. Firmy si musí daň nějak promítnout do cen zboží a nakonec to zaplatí občané ze svých kapes. A dalším neviditelným zdaněním je clo na dovážené zboží.  A stát je v obírání občanů velice vynalézavý.  Daně se platí i z toho, co člověk nevydělal.  A to není všechno, Unie plánuje ještě sofistikovanější a neprůhlednou boudu na občany.  Pod pláštíkem newspeakového blábolení o „udržitelném rozvoji“ se nám chce hrabat peněženkách. A peněz je samozřejmě stále málo, ale to je odbočení. Zkusme na zjištění výšky zdanění jít jinak.

    Celkem objektivním způsobem, jak se dobrat ke skutečnému zdanění je státní rozpočet. Stát zde musí ukázat karty. A čísla jsou dohledatelná.  Do státního rozpočtu v roce 2017 natekla nepředstavitelná suma 1 273,6 mld. Kč. Tato suma  pochází prakticky celá od občanů. Jenom něco velmi málo je příjem z cel nebo zisk státních podniků. Každý z nás, včetně bezdomovců, sociálně nepřizpůsobivých, důchodců, nemluvňat i těch statisíců státních zaměstnanců, zaplatil státu v roce 2017 průměrně skoro 130 000 Kč. Čtyřčlenná rodina zaplatila v roce 2017 průměrně ročně 509 440 Kč. Takže si každý lehce spočítá, kolik je to procent z jeho ročního příjmu. Když se podíváme na věc podrobněji, tak jsou zde milionové skupiny lidí daně neplatící. Jsou to důchodci a nezaměstnaní. Je to asi 2,5 milionu lidí.  A pak zjistíme, že rodina dvou pracujících rodičů a dvou dětí zaplatila v roce 2017 do státního rozpočtu 680 000 Kč.  Kolik rodin má příjem přes 680 000 Kč čistého ročně?!   Ale pozor!  V sumě 680 000 Kč nemá rodina zaplaceno zdravotní pojištění pro dva pracující rodiče! To si musí samozřejmě zaplatit zvlášť. S důrazem na slovo musí, protože to není dobrovolné a je to vlastně zdravotní daň.

Takže ať počítám, jak počítám, tak zdanění je u nás výrazně nad 50 %. To již není svoboda, když nám někdo odebírá přes 50 % příjmu.  V současné situaci je opravdu těžké tvrdit, že máme opravdovou svobodu.    Spíše nám svoboda ubývá.