Třetí cesta jako východisko z (ideové) krize

Po pádu komunismu ve střední a východní Evropě před dvaceti lety, vzápětí následovaném rozpadem Sovětského svazu a tím i bipolárního uspořádání světa a koncem studené války, se zdálo, že kapitalismus, jakožto platforma společensko-ekonomického uspořádání společnosti, zvítězil jednou pro vždy. Bipolarismus dvou soupeřících velmocí východu a západu tak nahradil unilateralismus jedné jediné supervelmoci, Spojených států amerických. Ten se však v posledních několika letech začal relativizovat, především vlivem prudkého ekonomického růstu některých rozvojových zemí, zejména Číny, Indie, Brazílie a dalších, ale také růstem vlivu Evropské unie či Ruska.

Položme si dnes, po dvaceti letech od pádu „železné opony“ klíčovou otázku: „Žijeme v dnešní době ještě v demokratické společnosti?“ Respektive, může být demokratickou společnost, která nenabízí žádné alternativy vůči stávajícímu společensko-ekonomickému uspořádání? Jestliže pád komunismu prokázal nefunkčnost reálného socialismu, neprokázala současná světová hospodářská krize (kolikátá už?) nefunkčnost reálného kapitalismu? Vše prostupující konzumentství současné západní kultury, se formuje kolem mýtu svobodné volby. Možnost volby, jakožto svobodného aktu jedince, je tak v konzumní společnosti spíše zdánlivá, než reálná. Někteří politologové toto období nazývají postdemokracií.

Postdemokracie je značně ovlivněna dvěma fenomény. Fenoménem globalizace, jež nevídaným způsobem urychlil změny ve vývoji sociálních skupin ve společnosti a fenoménem relativizace, který rozmělňuje hodnotové rozdíly mezi pravicí a levicí. Převážná většina občanů již pracuje v terciárním sektoru a ve volbách se ve stále větší míře rozhoduje nikoliv ideologicky, nýbrž pragmaticky.

Jak říká profesor Václav Bělohradský, tento systém je iracionální už ve svém samotném základu. Každá demokratická společnost, by měla mít schopnost měnit se v reakci na objektivní kritiku sebe sama, a ne až v reakci na katastrofy, ať už ekonomické nebo ekologické.

Domnívám se, že sociálně-demokratické hnutí a levice obecně (v celém světě) dostatečně nevyužila potenciálu hospodářské krize jako příležitosti, kdy mohla rozpoutat rozsáhlé debaty o současném společensko-ekonomickém uspořádání a jeho neudržitelnosti. Místo toho, abychom začali hledat alternativy ke stávajícímu systému jako celku, který již tolikrát selhal, tak se jej snažíme resuscitovat tím, že do něj napumpujeme peníze daňových poplatníků. Je třeba mít na paměti, že hlavním viníkem současného stavu světové ekonomiky je renesance pravicové neoliberální politiky, založená na bezbřehé deregulaci, která se vymyká jakékoliv kontrole a jež má katastrofální následky spojené nejen s cyklickými ekonomickými krizemi, ale co je ještě horší, může vést ke krizím ekologickým. V posledních letech jsme jimi svědky v podobě změn klimatu apod.

Velkým paradoxem současnosti je snaha všemožnými zásahy regulovat přírodu, ale s regulací ekonomiky už to tak horké není. Zdravý rozum přece velí, že člověk by měl regulovat spíše to, co vytvořil, spíše než to, na co neměl vliv.

Jsem přesvědčen, že východiskem z této situace, je nalézt rozumnou cestu mezi kapitalismem a socialismem. Jde o využití konceptu tzv. „Třetí cesty“, jejímž duchovním otcem je významný britský politolog a sociolog Anthony Giddens a která se již v praktické politické činnosti osvědčila. Svého času tento politický vzorec rozvíjeli někdejší americký demokratický prezident Bill Clinton, německý sociálně-demokratický kancléř Gerhard Schröder či britský labouristický premiér Tony Blair. To ovšem předpokládá širokou aktivizaci občanské společnosti. Pak jsem přesvědčen, že bude mít „Třetí cesta“ úspěch.