Za co nebo za koho chtějí v ČT stávkovat?

Je rozdíl mezi platbou za využívání veřejnoprávních médií z poplatků nebo z rozpočtu? Nejde spíš o to kdo a jak s nimi hospodaří? Za co se tedy má stávkovat? Za budoucnost televize nebo za budoucnost některých prominentů?

V souvislosti s rozhodnutím vlády o zrušení koncesionářských poplatků, jako zbytečně složitého systému financování veřejnoprávního vysílání, je dobré připomenout, že financováním ze státního rozpočtu se Česká republika připojuje ke způsobu financování, který je v EU převažující.

Česká televize a Český rozhlas dostanou na začátku každého kalendářního roku finanční částku bez ohledu na to, ze které kapsy veřejných peněz to bude a zda jejich vysílání někdo sleduje. S ní pak hospodaří vedení obou institucí tak, aby na konci hospodářského roku nebyl vykázán finanční schodek. Do jejich vysílání nikdo nemůže zasahovat a kontrolu hospodaření provádí příslušné vysílací rady volené poslaneckou sněmovnou. Dokonce ani Nejvyšší kontrolní úřad nemůže kontrolovat, jak s penězi od koncesionářů nakládá vedení veřejnoprávní televize a veřejnoprávního rozhlasu.

Jak to vypadá, tak například Česká televize by měla nově ze státního rozpočtu obdržet na svou činnost finance ve výši, jak tomu bylo před zvýšením koncesionářských poplatků, tedy něco okolo sedmi miliard korun. Jak se další necelá miliarda korun, získaná zvýšením poplatků, promítla do kvality vysílání, je na posouzení každého, kdo její vysílání sleduje.

S připravovanou změnou financování vedení televize ale prohlašuje, že by s navrhovanou částkou neumělo hospodařit a muselo by propustit na pět set zaměstnanců a zrušit některé pořady. Kolik procent z celkového počtu zaměstnanců těch pět set znamená? O jaké pořady by divák přišel? To se jistě brzo dovíme.

Česká televize a Český rozhlas jsou instituce veřejné služby, a jako takové mají, na rozdíl od všech jiných, jistotu financování. A je jenom na jejich vedení, jak s finančními zdroji naloží. Když si minulá vedení uměla s přidělenými prostředky poradit, budou si muset umět poradit i jejich následovníci.

Strašit veřejnost, že přijdou o nějaký pořad, je při množství televizních kanálů dětinské. Nic, co je divácky zajímavé, se z mediálního světa neztratí. To jenom veřejné prostředky zajistí, aby se z mediálního světa neztratily důležité nekomerční informace a vzdělávací pořady. Takže rozdíl mezi veřejnoprávní a komerční televizí je v tom, že ta veřejnoprávní obdrží každý rok přesně stanovenou finanční částku z veřejných zdrojů ať už se na ni někdo dívá nebo ne, zatímco ty komerční musí sledovanost zatraceně zajímat, protože na tom závisí její příjmy.

Tak, jak je rozdílné financování, tak bude asi rozdílná činnost manažerů veřejnoprávních a komerčních médií. O financování těch veřejnoprávních se postará veřejnost, ať chce nebo nechce, a vedení je použije tak, jak uzná za vhodné. O financování těch komerčních se musí postarat vedení samo a získané prostředky využívat tak, jak je potřeba k zajištění budoucího financování.

Z tohoto pohledu by si leckdo mohl položit otázku za co, nebo spíš za koho, chtějí asi tisíce zaměstnanců České televize stávkovat (údaj o počtu stávkujících vychází z čísla o propouštění)?