Vějička nezabrala!

Všechno má svůj význam. I svolání schůzky o bezpečnosti, jejíž obsah a výsledek byl předem znám. Jedni navrhli jednat o již rozhodnutém, druzí v tom smysl neviděli. Cui bono?

Asi jen málokdo dnes pochybuje o tom, že diskuse okolo schůzky, kterou svolal k zajištění bezpečnosti státu Petr Fiala, se vedou v duchu předvolební kapaně víc, než jako vážná debata na vážné téma.

To, že se na schůzku nedostavili zástupci ANO, považuje náměstek ministryně obrany František Šulc za vzkaz voličům o postoji tohoto Hnutí k bezpečnosti země. Říká, že je to velmi nebezpečné a označil to jako blbou zprávou pro tuto zemi.

K tomu je ale dobré zmínit některé komentáře mluvící o tom, že účelem svolaného jednání nebylo se seriozně bavit o principech obrany a obranyschopnosti, protože pak by byla schůzka svolána před tím, než vláda schválila růst výdajů na zbrojení na 3% HDP do roku 2030. Schůzka by půl roku před volbami dávala smysl jedině tehdy, kdyby na ní panovala všeobecná shoda, projednaná s opozicí, a která nezavazuje tuto, ale až vládu vzešlou z nadcházejících voleb.

Zůstaneme-li u toho, že v České republice nikdo nepochybuje o našich vazbách v mezinárodním společenství založených na našem členství v EU a NATO, pak se rozdíly na některá témata pohybují v rámci demokratické diskuze. Někomu se může zdát, že až „příliš demokratické“, a že některé názory, by bylo dobré z diskuse vyloučit i za použití prostředků, dosud považovaných za nedemokratické.

O tom jaké názory má na zásadní témata vládnoucí koalice, je veřejnost dostatečně obeznámena sdělovacími prostředky. Nedávno bylo na jedné z webových stránek zveřejněna informace, že v Českém rozhlase např. vystoupili zástupci koalice v 68%, zatímco zástupcům opozice byl vymezen zbývající prostor společně s jinými subjekty vstupujícími do politiky.

Vezmeme-li tedy v úvahu, kdo je dnes svými protivníky považován za ohrožování demokracie a bezpečnosti v Česku, jakou má to ohrožení podobu, a když vezmeme za danou personifikaci takového označování, tak je dobré vědět, čím tak činí.

Využijme tedy některá vyjádření Andreje Babiše do médií k posouzení uvedeného tvrzení. Tak třeba na otázku proč Trump víc netlačí na Rusko odpověděl Andrej Babiš, že podle něj chce Donald Trump v první řadě válku ukončit a k tomu musí jednat s prezidentem Putinem. Kdo je v té válce agresor, je jasné, je to Putin, to nikdo nezpochybňuje. Uvedl předseda Hnutí ANO.

V jiném rozhovoru zase uvedl, že není sporu o tom, že investice do obrany státu jsou naprosto klíčové, což Hnutí ANO podle něj vždy podporovalo. Naše vláda řekl, zahájila rozsáhlou modernizaci armády. V Koncepci do roku 2030 se počítalo s tím, že v roce 2024 měla mít armáda k dispozici 159 útočných vozidel, v roce 2025 74 samohybných minometů, a v roce 2028 dva nové systémy protivzdušné obrany. To vše za 28 miliard korun, což je méně než dvě roční splátky za letadla, která naše armáda obdrží v roce 2035. Dále Andrej Babiš v rozhovoru uvedl, že pokud je Putin pro nás hrozba, což vládní koalice trvale připomíná, tak potřebujeme pro armádu nejenom vojáky, ale hlavně moderní techniku, a to co nejdříve. V roce 2035 už může být situace úplně jiná a s jinými potřebami. Pro ochranu našich obyvatel bychom spíš než stíhačky v roce 2035 potřebovali protiraketové systémy Patriot a Iron Dome a to ihned.

V rozhovoru také uvedl, že nikdo nepochybuje o nutnosti zvyšovat náklady na obranu země. Ale je potřeba říct, kolik to bude stát, jaké máme možnosti pro financování a jaké jsou možnosti pro doplnění personálního stavu armády. Jestliže 2% v roce 2024 obnáší 160 miliard korun, a v roce 2025 už 169 miliard, tak tři procenta už by znamenala 253 miliard. Ono nejde jenom o uvedení těchto částek do státního rozpočtu, ale i o to, jak tyto peníze smysluplně utratit ve prospěch ochrany občanů země a zapojení do obraného systému aliance.

Vládní politici a jejich příznivci deklarují nutnost dobrých vztahů s USA a zároveň se negativně vyjadřují k jejich nejvyššímu představiteli. Z největšího opozičního Hnutí žádný takový rozpor není možné zaznamenat.

Není proto divu, že je těžké dosáhnout, aby s některým naším oficiálním představitelem jednal někdo z vrcholu americké administrativy.

Asi by nebylo od věci brát v úvahu to, co se dnes také diskutuje ve veřejném prostoru. Válka, která byla před třemi lety na jedné straně bojem za svobodu a na druhé líčena jako „denacifikace“ doklepává nakonec jako kramářský obchod. Obchod se surovinami. To uvedl ve svém článku redaktor MF DNES Milan Vodička. A jak to je? Má jich víc Ukrajina nebo Rusko. Putin natvrdo: „Američané potřebují vzácné kovy a my jich máme hodně. A jsou zde široké vyhlídky na spolupráci.“ Výsledek jednání v „oválné pracovně Bilého domu asi nebyl něčím spadlým zrovna z nebe.

A v tomto prostředí se bude u nás odehrávat boj o voliče, potažmo o to, kdo bude od příštího podzimu nejvíc ovlivňovat náš život.

A že to bude boj a ne žádné „džentlmenské“ soupeření, na to se můžeme spolehnout. I ten boj by ale měl mít určitá pravidla a neměl by překračovat politicky a eticky únosné meze.

Nemělo by dojít k tomu, že ten, kdo k tomu má momentálně možnost, využije mocenské prostředky státu, aby někomu znemožnil se politické soutěže zúčastnit.

Rumunsko by pro nás nemělo být příkladem a když, tak jenom odstrašujícím.

František Mikeš