Turek a Pavel, vzpomínky na minulost?

Když dnes někdo výběrově poukazuje na prohřešky vybrané osoby, tak nechtíc poukazuje na jiné prohřešky jiné osoby, u které se takové poukazování momentálně nehodí. Tím se ale na charakteru obou nic nemění.

Petr Pavel někde uvedl, že Filip Turek, kdyby byl jmenován ministrem zahraničí, by mohl mít problémy při styku se zahraničními partnery.

On sám, tedy Petr Pavel, by mohl být uveden jako příklad, že hodně staré události, už ani u nás, natož pak v zahraničí, nikoho moc nezajímají. Tím se zabývají většinou jenom ti, komu v tažení za něco, nebo proti někomu chybí jiné argumenty . Ono totiž jde spíš o to, co dělá a umí ten který člověk dnes, a ne co dělal nebo (možná) říkal někdy až ve velmi vzdálené minulosti.

V případě možného jmenování Filipa Turka ministrem zahraničních věci, se opakuje situace z roku 2021, kdy tehdejší prezident po delším váhání jmenoval do funkce málo kvalifikovaného a bez zkušeností ve vysoké diplomacii Jana Lipavského. Po čtyřech letech se ukazuje, že to váhání nebylo tak úplně od věci. Tento nominant Pirátů žádnou velkou díru do zahraniční politiky pro Česko neudělal. Byl prostě úředníkem, který se držel hlavního proudu, aniž by byl vnímán tak, že se bez něj neobejde žádné významné jednání. Spíš se většina z těch opravdu důležitých bez něj obešla. Jeho některé zahraniční počiny vzbuzovaly spíš úsměv než respekt.

Ona ani ta muniční iniciativa, která je považována za nejvýraznější počin v naší zahraniční politice, není až tak iniciativou a priory politickou, ale vznikla jako byznys privátní zbrojařské firmy, která byla politicky následně využita.

Jakým ministrem zahraničních věcí by byl Filip Turek o tom lze jenom spekulovat. To by se ukázalo až s koncem jeho mise. Do té ale pravděpodobně nebude vpuštěn.

Teď budeme sledovat jak lidé, z nichž někteří toho sami moc obdivného nedokázali, se budou podepisovat pod protestní dopisy a budou skládat petice proti tomu či onomu. Vesměs jde o lidi přisáté na státní rozpočet, kteří se mohou obávat, že se změnou vlády se může změnit i to, kam peníze ze státní kasy potečou.

Společnost je rozdělená. Těžko posoudit zda na málo lidí, které je hodně slyšet, nebo na hodně lidí, které je slyšet málo. Objektivně může být ten poměr dán výsledkem voleb, což nemusí být navenek patrné. Tam se může projevit, komu je v prostředcích masové komunikace dáván větší prostor, a zda v nich působí víc těch, kdo realitu vnímají jako takovou, nebo víc těch, kdo se realitu snaží přizpůsobit svému vnímání světa, a využívají k tomu jim svěřené sdělovací prostředky. Skutečnost a její interpretace nemusí být vždy jedno a totéž.

V této atmosféře se bude rodit nová česká vláda. Ten, kdo jí bude skládat, by se měl opřít o důvěru, která mu byla dána občany ve volbách. Frustrace z jejich výsledku linoucí se z médií, by měla být vnímána, ale neměl by jí být zásadně poznamenán výběr osobností do vládních pozic.

Výrazných politických osobností není nikde nazbyt. Ani u nás. A když jsou, tak se do politické arény moc nehrnou. On je vždy k dispozici někdo nebo něco, co se dá v pravou chvíli proti komukoliv použít. Že to může mnohdy být argumentačně slabší? No přece, na každém šprochu je pravdy trochu.

Když už se najde někdo ochotný do vrcholné politiky vstoupit, a má pro to objektivně posuzovatelné předpoklady, měl by být v tomto kroku podpořen i proti většinově se tvářící malé části společnosti, která navíc sama velkou podporu ve společnosti nemá.

Politika je zkrátka ovlivňování něčeho nebo jednání proti něčemu a manipulace s něčím nebo proti někomu. Jde o to, komu to slouží. A že se někdy za proklamovaným jednáním ve prospěch všech skrývají osobní ambice, nebo jenom pouhá obava o dobré bydlo, je mnohdy patrné už z toho, kdo a proč vstupuje svými názory do veřejného prostoru.