Největší český poklad?!

Ke světovosti opravdu nedospějeme, když se podle dané situace budeme přiklánět tu k tomu, tu k onomu dubisku. Cesta ke světovosti vede přes národní hrdost, sbevědomí a úctu k vlastním zákonům.

Největší český poklad?!

                Mateřský jazyk je to, co začínáme vnímat od okamžiku, kdy své okolí vnímat začínáme. Mateřský jazyk nás odlišuje od jiného civilizačního a sociálního prostředí. Mateřský jazyk je nositelem a zprostředkovatelem kultury, která, když je jedinečná a čímkoliv výjimečná, tvoří ze sociální skupiny národ. Národní kultura a kultura národa je navenek patrná mimo jiné i slovesností, ve všech jejích podobách a úctou k zákonům, které si sám přijal. Většina národů je hrdá na svůj mateřský jazyk a všemi možnými prostředky jej udržuje a rozvíjí, protože jeho prostřednictvím se světu prezentuje jako svébytná, suverénní a sebevědomá součást společenství lidí.

                Český jazyk je staletími vycizelován do své rozmanitosti, květnatosti, gramatické dokonalosti, slovní bohatosti a schopnosti vyjádřit pocity, děje a události tak rozmanitým způsobem, jak to v jiných jazycích je obtížné. V tak zvané době temna promlouvala k národu, v knihách a z podií divadel, řeč národa s takovou láskou užívaná, že dnes to můžeme sami sobě jen závidět.

                Jak smutné je slyšet dnes z úst moderátora jakéhosi obskurního rádoby soutěžního pořadu, který snad má jediný cíl a to ukázat na úroveň vzdělanosti dnešní mládeže, otázku zda není čeština zbytečně složitá. Ono ani není divu, když lidé živící se slovem dávají těžko dohromady první pád množného čísla, nelámou si hlavu gramatickým rozlišováním rodů nebo skloňováním podstatných jmen a zájmen. Je snaha náš mateřský jazyk, tak malebný ve slovesné a psané podobě, zjednodušovat či měnit podle vzorů momentálního příklonu k některé jiné „světové“ kultuře. To pak nasazujeme Ježíškovi papachu ruského dědy Mráze nebo šaškovskou čepici amerického Santa Clause, místo dušiček slavíme haloween a místo jeviště říkáme „stejdž“ .  Mladý muž ve zprávách se v rozhovoru hádá se svým hostem, protože si plete význam slov asertivní a empatický, k čemuž by nedošlo, kdyby oba použili svůj mateřský jazyk.

                Zaplevelováním mateřského jazyka slovy, kterými rádoby ukazujeme na svou světovost, navlékáním západního kabátu českým klasikům a demonstrováním veřejnoprávnosti médií přebíráním stále hloupějších formátů zahraničích produkcí, světovou kulturu opravdu nijak neobohatíme, ale ani neohromíme.

                Silný národ má i silné a hluboké kořeny. Náš mateřský jazyk určitě přežije ve své původnosti a bohatosti i pro budoucí generace.  Naši potomci mají právo číst české klasiky v českém jazyce a z jevišť divadel k nim musí promlouvat Čapek jako Čapek.  

                Zejména v dnešní době je potřeba vnímat mateřský jazyk jako poklad, který nám pomůže uvědomit si současné světové dění v souvislostech tak, abychom svou národní kulturu a z ní plynoucí kulturu národa zachovali i budoucím generacím.

František Mikeš