Může být korespondenční volba volbou manifestační?!

Český národ nebyl a ani není zrovna tím největším vzorem při dodržování zákonů a jiných pravidel. Zda budou striktně dodrženy podmínky při korespondenčním hlasování je přáním, ale možná jen zbožným.

Blíží se volby a čeští občané si budou u volebních uren volit svou budoucnost. Rozhodovat se budou na základě toho, v čem a jak žijí a také podle toho, jak k nim s ohledem na realitu, budou mluvit ti, kdo usilují o jejich přízeň.

A že to nebude lehké rozhodování mohou naznačit informace, které bývají mnohdy velmi rozdílné. Tak například politolog Petr Fiala mluví o úspěšnosti své vlády, která podle něj zdědila chaos a inflaci a on tedy potřebuje ještě čtyři roky, aby mohl napravit minulé chyby.

Ale s tím moc neladí informace, že „jeho“ ministerstvo financí přes vysoký výběr daní, které sliboval nezvyšovat, ale zvýšil, prohloubilo státní dluh, který je tak čtvrtý nejvyšší za dobu trvání státu.

Petr Fiala prohlašuje, že jeho vláda je nejúspěšnější v historii České republiky. Renomovaní ekonomové k tomu dodávají, že je třeba férově říct, že nejvyšší ekonomický rozkvět České republiky nastal dvakrát. První v letech 2003 – 2006 za Paroubkovy vlády, kdy byl průměrný růst HDP 5,5% a v přepočtu na obyvatele vzrostl ze 17 000 $ na 22 000 $.

Druhý rozkvět zaznamenala ČR v letech 2014 – 2017 za vlád Sobotky a Babiše, kdy HDP dosáhl vrcholu v letech 2015 a 2017 a činil 5,3 %. HDP na obyvatele vzrostl z 30 000$ na 38 000 $.

V Indexu prosperity a finančního zdraví, se Česko propadlo z 13. na 15 místo v EU a v ekonomickém pilíři je propad z 8. na 23. místo. To například uvádí i deník Medium.cz, který nelze považovat za přítele současné opozice.

A takových informací bude chodit čím dál víc. Jejich základem nebude nějaké velké ideové zamýšlení na ekonomickém základě, ale prosté zúžení na „antibabiš“ pro jednu část voličů a „antifiala“ pro tu druhou.

Doby, kdy se u nás vedla předvolební diskuse v pravolevém spektru politiky jsou pryč. Chybí totiž osobnosti, které by mohli důstojně a důvěryhodně přesvědčovat o svém, tedy konzervativním (pravicovém) nebo liberálním (levicovém) pojetí politiky, a tedy jak by mohli ovlivnit chod státu a životní úroveň jeho obyvatel.

A tak se občané budou svobodně a tajně rozhodovat o tom, kdo je povede v příštích letech k prosperitě. Pryč jsou doby, kdy se u nás volilo manifestačně a o výsledku voleb se rozhodovalo kolektivním přístupem k volebnímu právu.

Dnes máme svobodné volny, které jsou všeobecné, rovné a tajné, když tajnost volby je zaručena tím, že přes jakékoliv kolektivní diskuse o tom koho a proč volit, jde nakonec volič „za plentu“, kde je sám a nikdo neví, jak se při volbě svobodně rozhodl.

A jako většina věcí, má i to tajné volební právo své ale. Tím je korespondenční volba. Ta může znamenat návrat k manifestačnímu hlasování. Nikdo nemůže vyloučit, že se na nějaké „párty“ sejda skupina lidí, která se rozhodne část setkání věnovat volbám. Shodnou nebo neshodnou se na výběru kandidátů, vyplní svůj hlasovací lístek v přítomnosti ostatních účastníků, a aniž by odešli někam do soukromí, vloží svůj lístek do příslušné obálky. Manifestační volba jako vyšitá. A když to někdo použije jako důvod pro neplatnost volby, bude to znamenat jednání o neplatnosti celých voleb, nebo jenom tam, kdo k takové volbě došlo?

Zdá se, že zas by Murphy mohl mít pravdu když říkal, že každá změna je změnou k horšímu. Proto moc států korespondenční volbu nemá, nebo od ní upustilo, a ti kdo ji využívají nebývají bez problémů.

František Mikeš