Co je na chování amerických centrálních bankéřů zvláštního?

Nejsledovanější centrální banka světa se již od prosince minulého roku potácí ve vlně spekulací o zvyšování či nezvyšování úrokových sazeb. Někteří představitelé FEDu proto mluví o změnách v měnové politice.

Na tom ostatně není nic podivného. Asi nebudu jediný, komu v posledních měsících připadá vystupování Janet Yellen, nejvyšší představitelky americké centrální banky, vcelku podivné. Po prosincovém zvýšení sazeb trhy očekávali v průběhu roku 2016 další zvyšování úrokových měr, ke kterému prozatím během devíti měsíců nedošlo a podle posledních odhadů to vypadá, že ani nedojde. Vystupování vrcholných představitelů FEDu pak ukazuje na určitou nejistotu v jejich řadách. Každému musí být na první pohled jasná změna ve vystupování sebejistých předchůdců a nynější guvernérky FEDu. Jak Alan Greenspan, tak i Ben Bernanke vystupovali oproti Janet Yellen mnohem sebejistějším způsobem. Zda se od brooklynské rodačky jedná o záměrnou změnu ve vnímání jedné z nejsledovanějších institucí na světě nebo za touto změnou máme hledat vnitřní nejistotu ze situace (nejen) v ekonomice USA je otázka.

Některým představitelům FEDu však již dochází s pomalým oživováním americké ekonomiky trpělivost a vyslovují se pro změny v měnové politice. Tou nejvýraznější změnou by podle nich mělo být zvýšení inflačního cíle. Je však s podivem, že ti stejní lidé, kteří horlivě navrhují toto opatření se stejnou vervou zbrojí proti zavedení negativních úrokových sazeb. Nejsem zastáncem ani jednoho z těchto opatření a chápu, že je minimálně zvláštní psát o záporných sazbách ve chvíli, kdy největší centrální banka světa již takřka rok spekuluje o jejich zvýšení. Přesto mi výše zmíněný rozpor představitelů FEDu mezi doporučováním vyššího inflačního cílování a naopak nechutí k záporným sazbám přijde podivný. A to hned z několika důvodů.

Mezi nejhorlivější příznivce tohoto opatření patří prezident FEDu v San Franciscu John Williams či bývalý šéf Mezinárodního Měnového Fondu Olivier Blanchard. Jejich argumentace se zakládá na předpokladu, že zvýšení inflačních očekávání ze dvou na tři, případně snad čtyři procentní body, zvýší nominální úrokové sazby (pro pochopení rozdílů mezi nominální a reálnou sazbou viz. ČNB). To by poté mělo pomoci americké centrální bance v případě, že by opět potřebovala uvolňovat měnovou politiku. V situaci nízkých úrokových sazeb FED moc možností, jak s nejsilnějším nástrojem monetární politiky hýbat, nemá. 

Zajímavé však je, že ti stejní stoupenci zvyšování inflačního cíle se již tvrdě staví (stavěli) proti možnosti zavedení negativních úrokových sazeb. V principu věci totiž zvýšení inflačního cíle a snížení sazeb do záporu mají vést ke stejným výsledkům. Výsledkem těchto opatření je snížení reálných úrokových sazeb do záporu, ať již použijeme tu či onu metodu. Jednostranné vybarvování zvyšování inflačního cíle jako dobrého nápadu a naopak kritické hlasy proti záporným sazbám působí z prohlášení představitelů monetární politiky v USA opravdu zvláštně. A ještě zvláštnější nám celá situace může připadat ve chvíli, kdy si uvědomíme, že FED celý rok 2016 zvažuje zvýšení sazeb o dalšího čtvrt procentního bodu a v té samé situaci se objevují spekulace ohledně zvyšování inflačního cíle. Možná za to mohou ještě stále mé skromné znalosti studenta ekonomie, avšak vystupování představitelů nejsledovanější centrální banky světa na mne působí značně rozpačitě.