Zamyšlení nad jedním paradoxem. Část třetí - Petr Pavel a Helena Válková

Proč společnosti spějí k nějaké formě sebedestrukce i přesto, že jsou lidé jako jednotlivci velmi chytří. Příběh z reality.

Jak už jsem psal v minulém článku, nteligence jednotlivce a inteligence systému nejsou totéž. Člověk může být chytrý, vzdělaný a schopný, a přesto sloužit zlu, pokud je zasazen do prostředí, které zlo odměňuje. To je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si většina lidí o politice odmítá připustit. Pořád se mluví o charakteru, hodnotách, svědomí a odpovědnosti, ale mnohem méně se mluví o tom, jaké incentivy stát vytváří. Přitom právě tady leží jádro problému.

Na příbězích Petra Pavla a Heleny Válkové je to vidět velmi dobře. Nejsou zajímaví jen sami o sobě. Jsou zajímaví hlavně jako dva různé projevy stejného mechanismu. Petr Pavel vstoupil v osmdesátých letech do KSČ a směřoval do zpravodajských struktur komunistické armády. To nebyla pasivní existence někde na okraji režimu. To byl vědomý kariérní pohyb uvnitř systému, o jehož povaze tehdy už nemohl být rozumný člověk na pochybách. Helena Válková zase působila v právnickém a kriminologickém prostředí napojeném na generální prokuraturu a odborně se podílela na ospravedlňování institutu ochranného dohledu, tedy nástroje, který komunistická moc používala i proti nepohodlným lidem. Jeden se pohyboval v uniformě, druhá v právním jazyce, ale princip byl stejný. Režim jim nabízel vzestup výměnou za službu moci.

A právě tady je potřeba říct něco, co etatisté neradi slyší. Problém není jen v několika morálně slabých lidech. Problém je v samotném systému, který takové lidi třídí, odměňuje a povyšuje. Rothbard měl pravdu, když upozorňoval, že stát není neutrální správce společného dobra, ale instituce založená na donucení, která si kolem sebe vytváří vrstvu lidí ekonomicky, společensky i psychologicky závislých na jeho existenci. Hoppe měl pravdu, když ukazoval, že čím více je společnost organizována politicky, tím více se do popředí dostávají lidé úspěšní nikoli ve vytváření hodnot, ale v ovládání cizích zdrojů. A přesně to vidíme i zde. Ve státě nevítězí primárně ti nejlepší, ale ti nejlépe přizpůsobení logice moci.

Někteří lidé mi řeknou, že Petr Pavel přece prošel po roce 1989 proměnou. Ano, to je pravda a je poctivé to přiznat. Jeho pozdější kariéra v armádě demokratického státu a v NATO ukazuje výrazný odklon od světa, do něhož vstoupil v osmdesátých letech. Jenže právě to potvrzuje můj argument, nevyvrací ho. Když se změnil systém, změnily se i incentivy. A když se změnily incentivy, změnila se i trajektorie člověka. Nejde o to, že by se najednou zázračně objevila nová lidská přirozenost. Jde o to, že jiný režim začal odměňovat jiné chování. U Pavla tedy vidíme, že člověk s morálně pochybným startem může v jiném institucionálním rámci působit úplně jinak. To je důležité si uvědomit, protože řešením je omezit samotný prostor, v němž stát tak silně deformuje lidské jednání.

U Heleny Válkové je obraz ještě nepříjemnější, protože u ní nejde jen o přizpůsobení se moci, ale i o její intelektuální ospravedlňování. A to bývá historicky ještě horší. Každý represivní režim potřebuje nejen vykonavatele, ale i vzdělané lidi, kteří dodají násilí právní a morální fasádu. Potřebuje právníky, sociology, experty a akademiky, kteří z útisku udělají správu společnosti, z dozoru ochranu a z poslušnosti ctnost. To je přesně ten typ role, bez něhož by stát nemohl fungovat ani zdaleka tak hladce. Holá síla sama nestačí. Moc potřebuje být omluvena, vysvětlena a zabalena do slov o pořádku, bezpečí a veřejném zájmu. A právě tady se intelektuálové napojení na stát stávají jedněmi z nejnebezpečnějších lidí ve společnosti. Protože umějí dát násilí legitimitu.

Rozdíl mezi Pavlem a Válkovou proto nevidím hlavně v tom, kdo byl kdysi větší hříšník, ale v tom, jakou kontinuitu nesou do současnosti. U Pavla vidím výraznější diskontinuitu. Jeho dnešní postoje směřují k obraně demokratického rámce a k odporu vůči ruské agresi. Jeho minulost nezmizela, ale dostupná fakta spíše ukazují skutečný obrat. U Válkové je kontinuita viditelnější. Už to není marxismus ani normalizační rétorika, ale pořád tam cítím stejný typ myšlení, tedy silnou důvěru ve stát, ve vrchnostenský právní rámec a ve schopnost práva sloužit mocenskému centru. Když pak veřejně hájí prominentního stranického vůdce způsobem, který působí spíše jako loajalita než jako nestrannost, nepůsobí to jako náhoda. Působí to jako dlouhý stín téhož světa, v němž právo není štít proti moci, ale její kultivovanější nástroj.

A to je přesně důvod, proč jsou etatistické systémy tak morálně destruktivní. Nepotřebují, aby byli všichni lidé zlí. Stačí jim, když dost lidí pochopí, že poslušnost se vyplácí, odpor bolí a schopnost omluvit moc je cestou vzhůru. Ve světě dobrovolnosti člověk bohatne tím, že lépe slouží ostatním. Ve světě státu člověk často stoupá tím, že lépe slouží mocenské struktuře. To je zásadní rozdíl. Trh nutí člověka přesvědčovat, stát mu dává možnost donucovat. Trh testuje, zda vytváříš hodnotu pro druhé, stát často testuje, zda jsi dost loajální, pružný a použitelný. A z takového prostředí pak nevyhnutelně vyrůstají lidé, kteří se naučí přepínat mezi ideály a kariérou podle toho, co systém právě odměňuje.

Proto se nenechávám ukolébat řečmi o tom, že problémem jsou jen jednotlivá selhání. Ne, problémem je konstrukce, která selhání systematicky produkuje. Příběhy Pavla a Válkové nejsou výjimkou. Jsou potvrzením pravidla. Jeden ukazuje, jak snadno režim vtáhne schopného člověka do služeb moci, druhý ukazuje, jak snadno se kolem moci vytvoří vrstva lidí, kteří jí dodávají odbornou legitimitu. A dohromady dokazují to, o čem jsem psal už minule. Společnosti se nehroutí proto, že by v nich nebylo dost chytrých lidí. Hroutí se proto, že stát dělá ze společenského vzestupu soutěž o blízkost k moci místo soutěže ve vytváření hodnot. Jakmile se tohle stane, morální úpadek není nehoda. Je to logický důsledek.