Teorie veřejné volby

V minulém článku jsme si stručně vysvětlili, co je Teorie veřejné volby a proč vůbec vznikla. Její základní myšlenka byla překvapivě jednoduchá: politici, úředníci i voliči jsou pořád jen lidé.

Právě tady ale začíná mnohem zajímavější otázka. Pokud politici reagují na pobídky, jaké pobídky vlastně vytváří samotný demokratický systém ? Zde začíná být Teorie veřejné volby velmi nepříjemná.

Politik totiž není odměňován za dlouhodobou stabilitu země za třicet let. Je odměňován za příští volby. Pokud chce být znovu zvolen, potřebuje si udržet podporu dostatečně velké skupiny voličů. A nejjednodušší cesta často vede přes sliby, dotace, nové dávky, výhody a další veřejné výdaje. Náklady se totiž většinou rozprostřou mezi miliony lidí, zatímco výhody získá relativně malá organizovaná skupina. To je jeden z nejdůležitějších principů celé teorie.

Představme si například dotaci pro určitý průmysl. Firma nebo odvětví mohou získat miliardy korun. Pro příjemce jde o obrovskou motivaci bojovat za zachování systému. Budou lobovat, financovat kampaně a tlačit na politiky. Běžný daňový poplatník sice zaplatí třeba jen několik stovek korun ročně, tkže pro něj není ekonomicky ani časově výhodné kvůli tomu studovat desítky stran rozpočtu nebo organizovat odpor.

A přesně tady vzniká asymetrie, kterou Teorie veřejné volby popisuje. Malé organizované skupiny mají často mnohem větší vliv než široká veřejnost.

Podobně fungují i veřejné rozpočty. Politik, který přijde s novým programem nebo dávkou, získává okamžitou politickou výhodu. Náklady se ale často projeví až za mnoho let v podobě dluhu, inflace nebo vyšších daní. Člověk, který problém vytvořil, už mezitím dávno nemusí být ve funkci. To není nutně důkaz špatného charakteru. To je důsledek nastavení pobídek.

Teorie veřejné volby právě proto nevysvětluje politiku pomocí morálky, ale pomocí motivací. Nesnaží se tvrdit, že všichni politici jsou zkorumpovaní nebo zlí. Tvrdí něco mnohem hlubšího: i slušní lidé začnou v určitém systému reagovat na pobídky, které ten systém vytváří.

A právě zde vzniká možná největší dlouhodobý problém moderních států. Pokud systém stále více odměňuje přesouvání odpovědnosti na stát, začne se postupně měnit i samotné chování společnosti. Lidé se přirozeně učí reagovat na prostředí, ve kterém žijí. Když jsou následky špatných rozhodnutí stále častěji tlumeny novými dávkami, dotacemi, oddluženími, garancemi nebo záchrannými programy, vzniká prostředí, kde ubývá motivace nést plnou odpovědnost za vlastní rozhodnutí.

To neznamená, že pomoc lidem v nouzi je automaticky špatná. Teorie veřejné volby ale upozorňuje, že každá záchranná síť současně mění pobídky. A pokud se tento mechanismus začne nekontrolovaně rozšiřovat, společnost se postupně může posouvat od kultury odpovědnosti ke kultuře očekávání, že následky problémů nakonec stejně ponese někdo jiný, nejčastěji stát, tedy ostatní daňoví poplatníci.

Právě proto je Teorie veřejné volby důležitá. Nutí nás přestat vnímat stát jako abstraktní dobro a začít ho chápat jako systém tvořený obyčejnými lidmi se všemi jejich motivacemi, slabostmi a zájmy. A připomíná nám, že každý systém nakonec začne produkovat takové chování lidí uvnitř systému, které dlouhodobě nejvíce odměňuje.