Proč lidé vnímají politiky a jejich voliče jako hrozbu pro svůj vlastní život

K napsání tohoto textu mě inspiroval článek „Nepiš o někom, koho nemáš rád. Hlavně ne z politiky.“ Možná ale nejde o to, koho máme rádi, nýbrž o to, proč se z politiky cítíme ohrožení.

V běžném životě spolu lidé dokážou vycházet. Obchodují, pomáhají si, respektují své rozdíly. Jakmile však přijde řeč na politiku, napětí prudce roste. Soused už není jen soused. Je to člověk, jehož hlas může ovlivnit váš život.

V demokracii totiž nejde jen o svobodné vyjádření názoru. Jde o to, že vítězný názor se promění v zákon. A zákon platí pro všechny, i pro ty, kteří s ním zásadně nesouhlasí. Každý cizí politický názor tak v sobě nese potenciál donucení.

Ve skutečně svobodné společnosti by váš způsob života neohrožoval svobodu druhých. Pokud byste chtěli vychovávat děti přísně a systematicky, měli byste tu možnost. Pokud by jiný rodič preferoval svobodné vzdělávání typu Sudbury Valley School, také by mohl. Nikdo by nikoho nenutil.

V demokratickém systému se však z rozdílných preferencí stává politický boj. Buď převáží jeden model, nebo druhý. Výsledkem je jednotné pravidlo pro všechny. Jeden z rodičů tak bude nutně nespokojen. A začne vnímat nejen politiky, ale i voliče opačného tábora jako hrozbu.

Ještě zřetelnější je to u daní a přerozdělování. Pokud jste přesvědčen, že máte právo rozhodovat o plodech své práce, a jiný člověk věří, že stát má právo tyto prostředky povinně přerozdělovat, nejde už jen o filozofii. Jde opět o konkrétní zásah do vašeho života. V demokracii rozhoduje počet hlasů, nikoli míra souhlasu jednotlivce.

Čím širší oblast života je řízena státem, tím vyšší jsou sázky voleb. A čím vyšší jsou sázky, tím tvrdší je konflikt. Lidé se jden druhého bojí, protože vědí, že mohou jeden druhému prostřednictvím zákona něco vnutit.

Často se tvrdí, že by vše fungovalo, kdyby u moci byli ti správní lidé. To je ale představa ideálního státu, který existuje pouze v mysli než v realitě. Stát nejsou ideály. Jsou to konkrétní lidé s konkrétními motivacemi a tlaky. Jakmile si místo slova stát dosadíte konkrétní jména, iluze ideálu se rychle rozplyne.

Pokud chceme snížit napětí mezi lidmi, musíme zmenšovat oblast, o níž se rozhoduje centrálně a závazně pro všechny. Čím více věcí je dobrovolných, tím méně důvodů mají lidé bojovat u voleb. Dovedeno do důsledku to znamená postupný posun k plně dobrovolným společenským uspořádáním, kde spolu lidé spolupracují proto, že chtějí, nikoli proto, že byli přehlasováni. Lidé tedy nevnímají politiku jako hrozbu proto, že by byli přehnaně citliví, ale proto, že skutečně rozhoduje o jejich životě.

Dokud bude možné prostřednictvím státu určovat druhým, jak mají žít, napětí mezi občany nezmizí. Možná tedy není řešením vyhrát další volby. Možná je řešením zúžit prostor, v němž o sobě rozhodujeme navzájem silou.